Dědické řízení upravuje řádný přechod majetku zemřelé osoby. Závazně vyjasňuje, kdo dědí a v jakém rozsahu. Přitom se zejména určuje dědické právo, rozsah pozůstalosti a odpovědnost za dluhy zůstavitele. Cílem řízení je právně jistým způsobem určit právní nástupnictví a řádně vypořádat pozůstalost. Tím je zajištěna právní jistota jak pro dědice, tak pro věřitele. Navzdory společným evropským základům, zejména nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení, přetrvávají mezi dědickým řízením v Německu a v České republice významné rozdíly. Srovnání obou právních řádů objasňuje hlavní podobnosti a odlišnosti a upozorňuje na zvláštnosti, které je třeba zohlednit v přeshraničních dědických případech mezi oběma státy.
Příslušnost v dědickém řízení
Německo
V Německu je pro dědické řízení příslušný okresní soud jako dědický soud.
Který soud je v konkrétním případě příslušný, se řídí především posledním obvyklým bydlištěm zemřelé osoby; u tohoto soudu se řízení zpravidla vede.
Pokud zesnulá osoba v poslední době nežila v Německu, rozhoduje její poslední bydliště v Německu. Nelze-li ani toto zjistit, je v určitých případech příslušný okresní soud Schöneberg v Berlíně, zejména pokud měla zesnulá osoba německé státní občanství nebo se majetek pozůstalosti nachází v Německu.
Příslušný soud může z vážných důvodů postoupit řízení také jinému německému dědickému soudu.
Mezi úkoly dědického soudu patří zejména:
- určení dědické posloupnosti
- otevření závětí
- vyřizování žádostí o dědické listy
- zajištění a správa pozůstalosti
Česko
V České republice se dědické řízení zahajuje u soudu příslušného podle posledního bydliště zemřelého.
Nelze-li toto bydliště zjistit, určuje se příslušnost podle dalších zákonných kritérií, zejména podle místa, kde se nachází majetek pozůstalosti.
Soud řízení zpravidla neprovádí sám, ale pověří notáře jako tzv. soudního komisaře. Ten jedná jménem soudu, vede řízení a vykonává jednotlivé soudní úkony.
Notář je tedy ústředním bodem řízení a zajišťuje zejména:
- zjištění dědiců a závětních dědiců
- zjištění pozůstalostního majetku
- vyjasnění, zda existuje vykonavatel závěti nebo správce pozůstalosti
Povinnost zastoupení advokátem v dědickém řízení
Německo
V německém dědickém řízení obecně neplatí povinné zastoupení advokátem. Mnohá řízení, zejména otevření závěti nebo podání žádosti o vydání dědického listu, lze proto provést i bez právního zastoupení.
Povinnost zastoupení advokátem však může vzniknout v určitých soudních řízeních, zejména ve sporných věcech, například v rámci žaloby na určení dědice nebo jiných občanskoprávních sporů souvisejících s dědictvím.
Právní pomoc se doporučuje zejména u složitějších dědických případů, mezinárodních souvislostí nebo sporů mezi dědici.
Česko
Ani v České republice zásadně neexistuje povinnost zastoupení advokátem v dědickém řízení.
Řízení zpravidla vede notář jako soudní komisař, takže účastníci často komunikují přímo s notářem.
Zastoupení advokátem však může být vhodné zejména v případě složitých majetkových poměrů, většího počtu dědiců nebo přeshraničních dědických případů.
Zajištění pozůstalosti
Německo
Pokud existují nejasnosti ohledně okruhu dědiců nebo hrozí nebezpečí zhoršení stavu pozůstalosti, přijme dědický soud vhodná zajišťovací opatření. Patří sem zejména zapečetění prostor, uložení peněz a cenných papírů do úschovy nebo jmenování správce pozůstalosti. Cílem těchto opatření je ochrana pozůstalosti a zabránění majetkovým ztrátám.
Česko
K zajištění pozůstalosti může soud nařídit vhodná opatření. Patří sem zejména uložení majetku u soudu nebo u soudního komisaře, zapečetění prostor, zákaz výplat ze strany bank nebo uložení povinnosti dlužníkům zůstavitele, aby své závazky plnili výlučně vůči soudu.
Zjištění dědiců a otevření závěti
Německo
Dědický soud nejprve určí, kdo se stal dědicem.
Pokud existuje závěť nebo dědická smlouva, je tato listina úředně otevřena. Účastníci jsou seznámeni s jejím obsahem a následně se rozhodnou, zda dědictví přijmou, nebo odmítnou. Lhůta pro odmítnutí dědictví činí zpravidla šest týdnů. Není-li tato lhůta dodržena, považuje se dědictví za přijaté.
Závěť lze uložit u dědického soudu nebo sepsat formou notářského zápisu. Notářské závěti jsou ukládány automaticky. Také vlastnoručně sepsané závěti se po smrti zůstavitele otevřou, pokud byly nalezeny nebo uloženy u soudu.
Po smrti zůstavitele musí být všechny závěti odevzdány dědickému soudu. Jejich zadržování, změna nebo zničení je zakázáno a může mít trestněprávní i občanskoprávní důsledky.
Soud určí pořadí dědění a informuje o něm účastníky řízení. V případě nejasností nebo sporu o dědické právo lze tuto otázku závazně vyřešit prostřednictvím dědického osvědčení, které úředně potvrzuje postavení dědice. Neexistuje-li poslední vůle ve formě závěti ani dědická smlouva, uplatní se zákonná dědická posloupnost podle občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „OZ“).
Česko
V rámci dědického řízení se nejprve ověřuje, zda existuje pořízení pro případ smrti, například ve formě závěti nebo dědické smlouvy. Je-li tomu tak, je takový dokument v řízení zohledněn a jeho obsah je sdělen dědicům.
Určení dědiců provádí notář jako soudní komisař, který jménem soudu zjišťuje osoby s možným dědickým právem a zapojuje je do řízení.
Pokud neexistuje závěť ani dědická smlouva, uplatní se zákonné dědění podle českého práva.
Platné sepsání závěti
Německo
Závěť může být sepsána buď vlastnoručně, nebo ve formě notářského zápisu.
Vlastnoruční závěť je platná, pokud ji zůstavitel celou vlastnoručně sepíše a podepíše. V závěti by měl uvést také datum a místo jejího sepsání, tedy den, měsíc, rok a místo. Podpis by měl obsahovat jméno a příjmení. Postačí však i jiná forma podpisu, pokud z ní jednoznačně vyplývá, od koho závěť pochází a že byla učiněna vážně.
Notářská závěť je sepsána notářem a úředně ověřena.
Česko
Závěť lze stejně jako v Německu sepsat vlastnoručně nebo ve formě notářského zápisu. Kromě toho existuje možnost pořídit závěť, která není napsána vlastní rukou zůstavitele. V takovém případě ji musí zůstavitel vlastnoručně podepsat. Současně musí před dvěma současně přítomnými svědky výslovně prohlásit, že dokument obsahuje jeho poslední vůli.
Více závětí nebo neplatné závěti
Německo
Jsou-li zanechány více závětí, platí zásadně ta závěť, která byla sepsána jako poslední. Rozhodující je, aby byla tato závěť platná a aby zcela nebo částečně rušila dřívější pořízení pro případ smrti.
Dřívější závěť zůstává platná pouze v rozsahu, v jakém nebyla změněna nebo zrušena pozdější závětí.
Závěť může být neplatná nebo napadnutelná například tehdy, existují-li pochybnosti o způsobilosti zůstavitele k pořízení závěti nebo pokud trpí formálními či věcnými vadami. V takových případech se její platnost posuzuje v samostatném řízení.
Je-li závěť zcela nebo zčásti neplatná, řídí se dědění v tomto rozsahu dřívější platnou závětí, nebo, neexistuje-li taková závěť, zákonnou dědickou posloupností.
Je-li neplatná pouze část závěti, zůstává její zbývající obsah platný, pokud může samostatně obstát.
Česko
Je-li nalezeno více závětí, notář jako soudní komisař přezkoumá jejich platnost a časovou posloupnost.
Zásadně se použije poslední platné pořízení pro případ smrti. Dřívější závěti jsou relevantní pouze v rozsahu, v jakém nebyly zrušeny pozdějšími projevy vůle zůstavitele.
Pokud se závěť ukáže jako zcela nebo zčásti neplatná, není v dědickém řízení zohledněna vůbec nebo pouze v odpovídajícím rozsahu. V takovém případě se použije dřívější platná závěť, nebo, neexistuje-li taková závěť, zákonná dědická posloupnost.
Notář v rámci řízení rovněž posuzuje, zda existují pochybnosti o platnosti závěti, například z důvodu formálních vad nebo nedostatečné způsobilosti zůstavitele k pořízení pro případ smrti. Výsledek tohoto posouzení se promítne do rozhodnutí vydaného v dědickém řízení, které tvoří základ pro další vypořádání pozůstalosti.
Zákonné dědění
Bez závěti nebo dědické smlouvy se v obou zemích uplatní zákonná dědická posloupnost. Pozůstalost se přitom rozděluje podle stupně příbuzenského vztahu k zůstaviteli, přičemž jednotlivé právní úpravy vycházejí z odlišných systémů.
Německo
- 1. třída: děti a jejich potomci
- 2. třída: rodiče a jejich potomci
- 3. třída: prarodiče a jejich potomci
Manžel má zvláštní postavení a dědí vedle příbuzných podle zákonem stanovených podílů.
Česko
- 1. třída: děti a manžel/manželka (v rovných dílech)
- 2. třída: manžel, rodiče a určité osoby žijící ve společné domácnosti a jimi vyživované
- 3. třída: sourozenci a jejich potomci a další členové domácnosti
- 4. třída: prarodiče
- 5. třída: prarodiče rodičů (rozděleni podle otcovské a mateřské linie)
- 6. třída: vzdálenější příbuzní (mj. potomci sourozenců a dalších linií)
Zvláštností je možnost vícenásobného příbuzenství, díky čemuž mohou existovat dědické nároky z různých tříd.
Nárok na povinný podíl
Německo
Pokud je blízký příbuzný vyloučen z dědění na základě závěti, může mu za určitých podmínek přesto vzniknout nárok na povinný díl.
Povinný díl činí polovinu zákonného dědického podílu a představuje peněžitý nárok vůči dědicům. Nárok na povinný díl mají zejména děti, manželé a v určitých případech také rodiče zůstavitele.
Nárok na povinný díl je třeba aktivně uplatnit, přičemž musí být dodrženy zákonné lhůty. Tento nárok může vzniknout jak při úplném, tak při částečném vydědění.
I v případě omezení dědictví, například prostřednictvím svěřenského nástupnictví nebo výkonu závěti, může oprávněná osoba za určitých okolností dědictví odmítnout a místo toho požadovat povinný díl.
Při výpočtu povinného dílu lze zohlednit také dary poskytnuté zůstavitelem za jeho života, a to prostřednictvím nároku na doplnění povinného dílu.
Vzdání se práva na povinný díl je možné, musí však být sjednáno ve formě notářského zápisu.
Nárok na povinný díl náleží především potomkům zůstavitele, zejména dětem. Nemohou-li dědit, nastupují na jejich místo jejich potomci.
Povinný díl činí u zletilých potomků nejméně jednu čtvrtinu jejich zákonného dědického podílu a u nezletilých potomků nejméně tři čtvrtiny tohoto podílu.
Zůstavitel nemůže povinný díl zásadně vyloučit ani omezit závětí. Opačné ustanovení je v tomto rozsahu neúčinné.
Úplné zbavení práva na povinný díl je možné pouze v zákonem stanovených případech prostřednictvím vydědění.
Nárok na povinný díl nezakládá postavení dědice ani právo na podíl na pozůstalosti, ale pouze peněžitý nárok vůči dědicům odpovídající příslušné hodnotě.
Vyloučení z dědictví a nehodnost k dědictví
Německo
Vydědění a dědická nezpůsobilost jsou dva odlišné právní instituty.
V případě vydědění rozhoduje sám zůstavitel, že určitá osoba nebude zohledněna v závěti nebo dědické smlouvě. Tato osoba je tím vyloučena z dědění, za určitých okolností jí však může nadále náležet právo na povinný díl.
Dědická nezpůsobilost je naproti tomu zákonnou sankcí. Nastává nezávisle na vůli zůstavitele a vede k tomu, že dotčená osoba nemůže být dědicem ani jí nenáleží právo na povinný díl.
Za dědicky nezpůsobilého se považuje zejména ten, kdo zůstavitele úmyslně usmrtil nebo se o to pokusil, uvedl ho do stavu, který mu znemožnil pořízení nebo zrušení závěti, přiměl ho podvodem nebo výhrůžkou k pořízení nebo zrušení závěti nebo proti jeho vůli závěť či dědickou smlouvu změnil nebo zničil.
Dědická nezpůsobilost nenastává automaticky, ale musí být zpravidla uplatněna soudní cestou. K podání žaloby je oprávněna každá osoba, která má na vyloučení dědicky nezpůsobilého dědice právní zájem, zejména ostatní dědicové nebo opomenutí oprávnění. Zůstavitel sám nemůže dědickou nezpůsobilost uplatnit.
Žaloba musí být podána do jednoho roku ode dne, kdy se oprávněná osoba dozvěděla o důvodu nezpůsobilosti.
Je-li dědická nezpůsobilost určena, hledí se na dotčenou osobu, jako by dědictví nenabyla. Pozůstalost pak připadne ostatním dědicům.
Pokud dědicky nezpůsobilá osoba již obdržela nebo užívala část pozůstalosti, mohou vzniknout nároky na její vydání nebo náhradu hodnoty. V úvahu přichází zejména vydání dosud existujících věcí, náhrada hodnoty již spotřebovaných částí pozůstalosti a vydání získaných užitků nebo výhod.
Zůstavitel může dědickou nezpůsobilost prominout.
Česko
Dědická nezpůsobilost nastává ze zákona a vede k tomu, že je dotčená osoba vyloučena z dědění.
K tomu dochází zejména v případě úmyslných trestných činů spáchaných proti zůstaviteli nebo osobám jemu blízkým, při zavrženíhodném jednání proti jeho poslední vůli, v případech domácího násilí nebo při závažném porušení rodinných povinností, například v souvislosti se zbavením rodičovské odpovědnosti.
Vydědění je naproti tomu vědomým rozhodnutím zůstavitele. Musí být provedeno v zákonem stanovené formě, zpravidla v závěti, a může být kdykoli změněno nebo odvoláno.
Zůstavitel může vydědit osoby oprávněné k povinnému dílu zejména tehdy, pokud mu v nouzi neposkytly potřebnou pomoc, neprojevují o něj opravdový zájem, byly odsouzeny za určité trestné činy nebo vedou trvale nezřízený život.
Dědické právo manžela
Německo
Podmínkou zákonného dědického práva manžela je existence platného manželství v době smrti zůstavitele.
Manželství již neexistuje, pokud bylo pravomocně rozvedeno nebo prohlášeno za neplatné. Také v některých případech již zahájeného rozvodového řízení může být dědické právo manžela vyloučeno, byly-li splněny podmínky pro rozvod a zůstavitel sám podal návrh na rozvod nebo s ním souhlasil.
V těchto případech dědické právo zaniká. Manžel však může mít za určitých okolností nadále nárok na výživné.
Výše zákonného dědického podílu manžela se řídí zákonnou dědickou posloupností a závisí zejména na tom, zda existují další příbuzní.
Významnou roli hraje také manželský majetkový režim. Pokud manželé žili v zákonném majetkovém režimu společného jmění manželů[1], zvyšuje se dědický podíl pozůstalého manžela zpravidla o paušální vypořádání společného jmění.
Neexistují-li dědicové první ani druhé třídy ani prarodiče zůstavitele, dědí manžel sám.
Česko
Pro manžele může mít v českém právu význam také dědická smlouva, která se však vzhledem ke své zákonné úpravě uzavírá spíše výjimečně.
Rozvod sice ukončuje manželství, nevede však automaticky k zániku již existující dědické smlouvy, nebylo-li sjednáno jinak.
Po rozvodu může bývalý manžel navrhnout soudu zrušení dědické smlouvy. Toto právo však není neomezené. Soud návrh zamítne zejména tehdy, směřuje-li proti manželovi, který nenese výlučnou odpovědnost za rozvrat manželství nebo který s rozvodem nesouhlasil.
Vypořádání a rozdělení pozůstalosti
Německo
Rozdělení pozůstalosti je proces, při němž se pozůstalost rozděluje mezi více dědiců.
Je nezbytné vždy, když vznikne dědické společenství, tedy pokud dědictví nabude více osob společně. Až do vypořádání pozůstalosti spravují dědici pozůstalost zásadně společně.
Dědické společenství vzniká automaticky okamžikem smrti zůstavitele, jestliže je dědiců více. Trvá až do vypořádání pozůstalosti a představuje majetkové společenství, v jehož rámci náleží pozůstalost až do rozdělení všem dědicům společně.
Cílem vypořádání pozůstalosti je ukončit společnou správu a přidělit každému dědici jeho podíl.
Vypořádání zpravidla začíná po zahájení dědického řízení soupisem majetku a dluhů náležejících do pozůstalosti, který provádějí dědicové nebo případně správce pozůstalosti. Následně jsou jednotlivé hodnoty oceněny a rozděleny mezi dědice podle jejich dědických podílů.
Rozdělení může proběhnout dohodou všech dědiců. Nedojde-li k dohodě, lze vypořádání pozůstalosti provést i soudní cestou.
Rozdělení se uskutečňuje buď přidělením jednotlivých věcí konkrétním dědicům, nebo prodejem majetku a následným rozdělením výtěžku.
Některé majetkové hodnoty, zejména nemovitosti, často nelze účelně rozdělit. V takových případech přichází v úvahu jejich zpeněžení, například prostřednictvím dražby za účelem rozdělení výtěžku mezi dědice.
Závěť nebo jiné pořízení pro případ smrti mohou obsahovat zvláštní pokyny k rozdělení pozůstalosti. Tyto pokyny je třeba při vypořádání respektovat, pokud byly platně pořízeny.
Vypořádáním pozůstalosti dědické společenství zaniká. Každý dědic nabývá vlastnické právo k majetku, který mu byl přidělen, a stává se jeho výlučným vlastníkem.
Česko
Po určení dědiců a rozsahu pozůstalosti pokračuje vypořádání pozůstalosti v rámci dědického řízení.
V dalším průběhu jsou dědicové zpravidla předvoláni k jednání, při němž se zjišťuje rozsah pozůstalosti. Zkoumá se přitom jak majetek, tak i dluhy zůstavitele. Dědicové jsou informováni o rozsahu pozůstalosti i o svých právech, zejména o možnosti dědictví odmítnout nebo omezit odpovědnost za dluhy zůstavitele na výši nabyté pozůstalosti.
Na základě těchto zjištění pokračuje projednání dědictví a účastníci jsou informováni o dalším průběhu řízení.
Dědicové si mohou pozůstalost zpravidla rozdělit dohodou. Nedojde-li k dohodě, provede se vypořádání podle zákonných pravidel nebo podle pořízení pro případ smrti.
Nakonec soud potvrdí nabytí dědictví a závazně určí postavení jednotlivých dědiců. Toto rozhodnutí tvoří základ pro následné rozdělení majetku.
Odpovědnost za závazky pozůstalosti
Německo
V Německu odpovídá dědic za dluhy zůstavitele a další závazky pozůstalosti. Patří sem zejména dluhy zůstavitele, například smluvní závazky, daňové nedoplatky nebo úvěrové dluhy, dále dluhy vzniklé v souvislosti s dědictvím, jako jsou náklady na pohřeb, nároky na povinný díl nebo odkazy, a také tzv. dluhy dědice vznikající při správě pozůstalosti.
Dědic v zásadě odpovídá neomezeně, tedy i svým vlastním majetkem, jakmile dědictví přijme nebo marně uplyne lhůta pro jeho odmítnutí. Ochrany vlastního majetku lze však dosáhnout různými právními prostředky, zejména odmítnutím dědictví nebo opatřeními k omezení odpovědnosti, jako je správa pozůstalosti, insolvenční řízení o pozůstalosti nebo námitka nedostatečnosti pozůstalosti.
Kromě toho existují i další časově omezené ochranné mechanismy, například tříměsíční ochranná lhůta nebo možnost pořízení soupisu pozůstalosti.
Česko
V České republice odpovídá dědic v zásadě za dluhy zůstavitele a za přiměřené náklady pohřbu. Tato odpovědnost však není automaticky omezena pouze na hodnotu pozůstalosti.
Dědic může svou odpovědnost omezit uplatněním výhrady soupisu pozůstalosti a výzvou věřitelům zůstavitele, aby prostřednictvím notáře přihlásili a doložili své pohledávky ve stanovené lhůtě. V takovém případě odpovídá dědic zásadně pouze do výše hodnoty nabyté pozůstalosti. Příslušné prohlášení musí být učiněno včas v rámci dědického řízení.
V určitých případech se soupis pozůstalosti pořizuje i z úřední povinnosti, zejména pokud jsou mezi dědici osoby vyžadující zvláštní ochranu, například nezletilí, nepřítomní nebo neznámí dědici či některé právnické osoby.
Omezení odpovědnosti se však neuplatní, pokud dědic uvede nepravdivé údaje, zatají majetek pozůstalosti nebo jej nepřípustně smísí se svým vlastním majetkem.
Za účelem zjištění závazků pozůstalosti mohou být věřitelé vyzváni, aby své pohledávky v řízení přihlásili. Odkazy představují zvláštní druh závazků pozůstalosti, nezakládají však postavení dědice a nevedou k odpovědnosti odkazovníků za dluhy pozůstalosti.
Náklady
Německo
V rámci dědického řízení vznikají soudní a případně také notářské náklady. Jejich výše se řídí zákonem o soudních a notářských poplatcích (Gerichts- und Notarkostengesetz, GNotKG) a zpravidla závisí na hodnotě pozůstalosti.
Česko
S ukončením dědického řízení vzniká notáři právo na odměnu. Její výše se řídí notářským tarifem a rovněž závisí na hodnotě pozůstalosti.
Dědická daň
Německo
V Německu podléhá nabytí majetku pro případ smrti zásadně dědické dani.
Zda a v jaké výši se dědická daň platí, závisí zejména na stupni příbuznosti se zůstavitelem a na hodnotě nabytého majetku. Blízcí příbuzní, jako jsou manželé a děti, mají nárok na vysoká osobní daňová osvobození, takže v mnoha případech nevzniká žádná daňová povinnost nebo je daň pouze nízká.
Daňová povinnost vzniká smrtí zůstavitele a dědic je povinen nabytí majetku oznámit finančnímu úřadu.
Výše daně se vypočítává podle tržní hodnoty nabytého majetku ke dni smrti zůstavitele. Od této hodnoty lze odečíst zejména dluhy pozůstalosti, náklady na pohřeb a příslušná osobní daňová osvobození. Zdanění podléhá pouze zbývající částka.
Osobní daňová osvobození mají zásadní význam, protože určují hranici, od níž vzniká daňová povinnost. Jejich výše se řídí výhradně stupněm příbuznosti:
• manželé a registrovaní partneři: 500 000 eur
• děti, nevlastní a adoptivní děti: 400 000 eur na každé dítě
• vnoučata: 200 000 eur (400 000 eur, pokud rodič dítěte již zemřel)
• rodiče a prarodiče (v případě dědění): 100 000 eur
• ostatní dědicové (např. sourozenci, neteře a synovci nebo nesezdaní partneři): 20 000 eur
Česko
Veškerá bezúplatná nabytí z dědictví nebo pozůstalosti jsou v České republice osvobozena od daně. To platí bez ohledu na stupeň příbuznosti se zůstavitelem i na hodnotu nabytého majetku a vztahuje se jak na fyzické, tak na právnické osoby.
Nabytí majetku z důvodu smrti proto zpravidla není třeba uvádět v daňovém přiznání. Nevzniká žádná přímá daňová povinnost.
Je však třeba dbát na oznamovací povinnost vůči finančnímu úřadu, pokud hodnota nabytého majetku přesahuje 5 000 000 Kč. V takovém případě musí být nabytí oznámeno ve lhůtě pro podání daňového přiznání k dani z příjmů za příslušné zdaňovací období.
Daňové aspekty však mohou být relevantní při pozdějším prodeji jednotlivých položek pozůstalosti, například nemovitostí. Rozhodující zde není samotné nabytí dědictví, ale následné nakládání s majetkem.
Dědické řízení se může v jednotlivých státech lišit a může být spojeno s různými právními požadavky.
Rádi vám poskytneme individuální poradenství a pomůžeme vám s bezpečným a efektivním vyřízením dědického řízení.
[1] Zákonným majetkovým režimem manželů je režim vyrovnání přírůstku majetku, pokud manželé neuzavřeli manželskou smlouvu. Každý z manželů si během manželství ponechává svůj vlastní majetek. Pokud manželství zanikne, například smrtí nebo rozvodem, provede se vyrovnání majetkových přírůstků, které jednotliví manželé během manželství nabyli.