Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 650/2012, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (dále jen “Nařízení”) si klade za cíl zjednodušit a zpřehlednit úpravu přeshraničních pozůstalostních řízení v rámci Evropské unie a zabránit členění pozůstalostí, k nimž docházelo před vstupem Nařízení v platnost. Pro určení, zda je nařízení použitelné, je rozhodující obvyklé bydliště zůstavitele v době jeho smrti. Tím Nařízení přispívá ke snižování významu státních hranic v dědickém právu a k potlačení specifik úprav pozůstalostních řízení v jednotlivých členských státech.
Předně nařízení upravuje soudní příslušnost pro rozhodování o dědictví jako celku. Je však otázkou, do jaké míry je do této úpravy zahrnuta i správa pozůstalosti a zvláště povinnosti správce pozůstalosti. Řídí se příslušnost k řízení o porušení povinností správce pozůstalosti rovněž úpravou mezinárodní příslušnosti obsaženou v Nařízení, nebo se jedná o samostatný spor, který by měl být řešen zvlášť?
Tento článek ukazuje, že spory týkající se porušení povinností správce pozůstalosti je třeba kvalifikovat coby součást rozhodování o dědictví jako celku ve smyslu Nařízení, a proto by se tyto spory měly řídit úpravou mezinárodní příslušnosti obsaženou v Nařízení.
Obecně k Nařízení
Nařízení platí ve všech členských státech Evropské unie s výjimkou Dánska a Irska. Nařízení se vztahuje na veškerá pozůstalostní řízení, ve kterých smrt zůstavitele nastala po vstupu Nařízení v platnost, a zvláště ta s mezinárodním prvkem. Mezinárodní prvek je dán například tehdy, pokud má německý státní občan své obvyklé bydliště v České republice nebo pokud má majetek jak v Německu, tak v Česku. V těchto případech je nutné jednak rozhodnout, které právo je rozhodné, a dále i který soud je příslušný k vedení pozůstalostního řízení.
Podle čl. 21 Nařízení se rozhodné právo řídí posledním obvyklým pobytem zůstavitele. Pokud měl zůstavitel poslední obvyklý pobyt v zahraničí, je právo tohoto státu rozhodné pro celé řízení o dědictví bez ohledu na to, kde se nachází pozůstalost. Příslušný je soud v místě posledního pobytu zůstavitele. Tato úprava usnadňuje projednání přeshraničních pozůstalostí a snižuje riziko protichůdných rozhodnutí. Z tohoto důvodu vyvstává otázka, zda úprava příslušnosti k řízení o dědictví zahrnuje i příslušnost k řízení o správě pozůstalosti a sporech o porušení povinností správce pozůstalosti.
Správa pozůstalosti
Správa pozůstalosti zahrnuje uspořádání a správu pozůstalosti určitou osobou nebo společností do doby rozdělení pozůstalosti mezi dědice. Slouží zejména k zajištění práv věřitelů a k zachování pozůstalosti.
V německém právu je úprava práv a povinností správce pozůstalosti obsažena v §§ 1975–1992 občanského zákoníku (BGB). Úkony a povinnosti správce vyplývají zejména z § 1985 BGB. Podle daného ustanovení má správce pozůstalosti spravovat pozůstalost, uspokojovat věřitele a informovat dědice o stavu pozůstalosti. Správce je dle § 1981 BGB jmenován soudem, pokud o to požádají dědici či věřitelé zůstavitele.
V České republice jmenuje správce pozůstalosti zůstavitel. Pokud zůstavitel správce neurčil, spravují pozůstalost dědici. Soud může správce případně jmenovat ze závažného důvodu (§ 157 zákona č. 292/2013 Sb., zákona o zvláštních řízeních soudních). Správce pozůstalosti vykonává prostou správu (§ 1405 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), tedy provádí veškeré úkony nezbytné k zachování pozůstalosti, uplatňuje všechna práva k spravovanému majetku a řádně s ním hospodaří.
Pokud správce pozůstalosti nesplní své povinnosti, odpovídá dědicům. V přeshraničních případech se proto nabízí otázka, zda se úprava příslušnosti podle čl. 4 Nařízení vztahuje i na porušení povinností správce pozůstalosti.
Porušení povinností správce pozůstalosti coby součást dědictví jako celku
Dále bude rozebráno, že porušení povinností správce pozůstalosti lze považovat za součást rozhodování o dědictví jako celku a tedy se případné spory budou řídit příslušností dle čl. 4 Nařízení.
Již bod 9 preambule Nařízení nasvědčuje tomu, že správa pozůstalosti a případná porušení povinností správce pozůstalosti je třeba zařadit mezi rozhodnutí v dědických věcech. Preambule jasně uvádí, že oblast působnosti Nařízení zahrnuje veškeré občanskoprávní aspekty dědění majetku zůstavitele. To zahrnuje přechod majetku, práv a závazků z důvodu smrti bez ohledu na to, zda dědění probíhá na základě závěti nebo ze zákona. Aby byl tento přechod zajištěn a proveden, byla do mnoha právních řádů zavedena právě funkce správce pozůstalosti, jehož úkolem je spravovat pozůstalost až do doby přechodu na dědice. Pokud Nařízení zahrnuje přechod majetku, práv a závazků, musí být zahrnuty i nástroje k vypořádání tohoto přechodu. Činnost správce pozůstalosti je tedy v bezprostředním funkčním vztahu k provedení pozůstalostního řízení. Porušení povinností v rámci této správy se tudíž dotýkají vypořádání pozůstalosti samé a nasvědčují tomu, že příslušné spory je třeba zahrnout do působnosti Nařízení. Vyloučení odpovědnosti správce pozůstalosti by narušilo záměr Nařízení sjednotit příslušnost pro veškeré dědické věci.
Zahrnutí těchto sporů do působnosti Nařízení odpovídá i čl. 29 Nařízení. Ustanovení upravuje jmenování a pravomoc správců pozůstalosti v případech, kdy je rozhodným právem právo cizí. Tím zdůrazňuje, že i činnost správců pozůstalosti je integrální součástí vypořádání pozůstalosti, kterou Nařízení upravuje. Článek 29 Nařízení dává soudům příslušným podle čl. 4 a násl. Nařízení možnost jmenovat správce pozůstalosti dle vlastního práva a alespoň doplňkově upravit jejich pravomoci podle lex fori. Tím vzniká úzké funkční propojení mezi mezinárodní příslušností, rozhodným právem a správou pozůstalosti. Toto provázání příslušnosti a rozhodného práva nasvědčuje tomu, že správu pozůstalosti je třeba chápat nikoli jako externí institut, ale jako procesně ukotvenou součást vypořádání dědictví jako celku. Zřetelněji dané vyplývá z toho, že čl. 29 Nařízení soustřeďuje soudní kontrolu nad jmenováním, úkoly a pravomocemi správce pozůstalosti přímo do dědického řízení, čímž má zabránit štěpení rozhodného práva pro pozůstalostní řízení a správu pozůstalosti. Pokud je k samotnému jmenování správce a přidělení jeho pravomocí příslušný soud vedoucí pozůstalostní řízení, tím spíše (a fortiori) je daný soud příslušný i k posuzování odpovědnosti správců z této činnosti, aby byla zajištěna vnitřně nerozporná správa pozůstalosti.
Tento závěr utvrzuje význam unijní úpravy příslušnosti dle Nařízení s důsledky pro mezinárodní příslušnost. Výchozí úpravou je obecná příslušnost podle čl. 4 Nařízení. Podle něj jsou k rozhodování o dědictví jako celku zásadně příslušné soudy členského státu, v němž měl zůstavitel v době své smrti obvyklé bydliště, jak již bylo uvedeno.
Pojem „dědictví jako celek“ není v Nařízení legálně definován a musí být proto autonomně a eurokonformě vykládán. Rozhodující je, zda daný předmět sporu spadá do věcného rozsahu podle čl. 1 Nařízení. Podle čl. 1 odst. 1 Nařízení se Nařízení použije na dědění majetku zemřelých osob. Vyňaty jsou pouze daňové a celní a správní věci. Nároky vzniklé porušením povinností správce pozůstalosti lze přiřadit k dědění majetku zemřelých osob, pokud jsou v úzkém funkčním vztahu ke správě a vypořádání pozůstalosti. Správa pozůstalosti slouží k zajištění pozůstalosti a jejímu řádnému rozdělení a je tedy součástí dědění. Spory o porušení povinností správce pozůstalosti se proto netýkají pouze izolované otázky odpovědnosti, ale současně řádného vypořádání pozůstalosti. Výčtem uvedeným v čl. 1 odst. 2 Nařízení nejsou správa pozůstalosti a její úkoly výslovně z rozsahu působnosti Nařízení vyloučeny.
Soudní dvůr Evropské unie v několika rozhodnutích zdůraznil, že pojem „dědická věc“ je třeba vykládat teleologicky. Rozhodující není právní kvalifikace nároku podle národního práva, ale jeho věcný vztah k pozůstalosti a jejímu vypořádání. I nároky, které jsou podle národního práva civilněprávní povahy, mohou být proto kvalifikovány coby dědické věci, pokud se bezprostředně týkají správy nebo rozdělení pozůstalosti.
Vycházeje z výkladu smyslu a účelu existuje mnoho důvodů pro to, aby i porušení povinností správce pozůstalosti bylo zařazeno mezi dědické věci. Činnost správce pozůstalosti slouží přímo správě, zajištění a konečně rozdělení pozůstalosti. Jeho práva a povinnosti vznikají výlučně v souvislosti s vypořádáním pozůstalosti a vztahují se přímo k pozůstalosti samé.
Rozhodující podle judikatury Soudního dvora je, zda se předmět sporu týká organizačního nebo právního vypořádání pozůstalosti. Nároky z porušení povinností správce pozůstalosti se bezprostředně vážou na jeho činnost při správě pozůstalosti a týkají se tak řádného provedení vypořádání pozůstalosti. Nezakládají se na závazkovém vztahu nezávislém na pozůstalostním řízení, ale na postavení správce, které z něj vychází. Mezi předmětem sporu a správou a vypořádáním pozůstalosti proto existuje dostatečně úzký věcný vztah, tedy i spory o porušení povinností správce pozůstalosti je třeba zařadit mezi dědické věci ve smyslu unijního práva. Tento výklad je dále podpořen i bodem 42 preambule Nařízení. Podle ní má právo rozhodné pro pozůstalostní řízení upravovat řízení od počátku až do rozdělení pozůstalosti mezi dědice. V preambuli je výslovně uvedeno, že toto by mělo zahrnovat i otázky spojené se správou pozůstalosti a odpovědností za dluhy váznoucími na pozůstalosti.
Zařazení porušení povinností správce pozůstalosti mezi dědické věci rovněž odpovídá systematické koncepci Nařízení v oblasti použitelného práva, což se projevuje zejména v čl. 21 a čl. 23 Nařízení.
Podle čl. 21 Nařízení je rozhodným právem pro dědění jako celek právo státu, ve kterém měl zůstavitel svůj obvyklý pobyt v době smrti. Toto ustanovení odráží zásadu jednotnosti pozůstalostního řízení a závazně stanovuje rozhodné právo. K tomuto jednotnému dědickému statutu patří i správa pozůstalosti včetně s ní spojených práv a povinností správce pozůstalosti. Nároky z porušení povinností správce pozůstalosti jsou součástí vypořádání pozůstalosti a slouží ochraně dědictví a práv dědiců. Pokud by se takové nároky vyloučily z působnosti Nařízení, odporovalo by to zásadě zakotvené v čl. 21 Nařízení a cíli nařízení stanovit jednotné právo použitelné na celé dědictví. Takové vyloučení by vedlo k rozštěpení právního režimu použitelného na vypořádání pozůstalosti a tím narušilo vzájemnost systému vytvořeného Nařízením.
Také čl. 23 Nařízení konkretizuje obsah působnosti rozhodného práva. Ustanovení zahrnuje zejména přechod veškerých majetků, práv a závazků v pozůstalosti na dědice a případně na odkazovníky. Rozhodující není pouze existence dědického oprávnění, ale i jeho skutečný přechod na oprávněné osoby. Do působnosti náleží i podmínky pro přijetí či odmítnutí dědictví. Porušení povinností správce pozůstalosti může tento přechod bezprostředně ovlivnit.
Ve spojení s čl. 21 Nařízení se to týká přechodu majetku na dědice. Nároky z porušení povinností správce pozůstalosti jsou proto přiřaditelné k vypořádání pozůstalosti a spadají do působnosti Nařízení.
Toto systematické zařazení potvrzuje rovněž čl. 63 Nařízení. Ustanovení se týká evropského dědického osvědčení a výslovně předpokládá, že kromě dědiců a odkazovníků mohou v procesu vypořádání pozůstalosti vystupovat i vykonavatelé závěti či správci pozůstalosti. Osvědčení slouží zejména k prokázání jejich postavení a oprávnění jednat. To ukazuje, že činnost správce pozůstalosti je chápána coby součást občanskoprávního vypořádání pozůstalosti. Porušení povinností správce pozůstalosti jsou proto v úzkém vztahu k vypořádání pozůstalosti, které je upraveno Nařízením.
Závěrem
V souhrnu výše uvedené nasvědčuje tomu, že i spory o porušení povinností správce pozůstalosti by měly být zahrnuty do působnosti Nařízení. Vyloučení takových sporů by odporovalo systematickému začlenění správy pozůstalosti v rámci Nařízení.
Ačkoliv uvedené argumenty nasvědčují tomu, že soudy příslušné k rozhodování o dědictví jako celku by mohly rozhodovat i o řízeních týkajících se porušení povinností správce pozůstalosti, není vyloučeno, že správa pozůstalosti může spadat mimo působnost Nařízení. Pokud by tomu tak bylo, vzniká otázka, podle kterého předpisu se příslušnost pro tyto spory určí. S ohledem na absenci jiné zvláštní úpravy by se příslušnost mohla řídit čl. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (nařízení Brusel I bis).
Přesto existují pádné argumenty pro přiřazení porušení povinností správce pozůstalosti do působnosti Nařízení. Otázka je v současnosti předložena Soudnímu dvoru Evropské unie k předběžnému rozhodnutí. Rozhodnutí je proto očekáváno s mimořádným zájmem.