V jednom z našich předchozích článků Porušení povinností správce pozůstalosti — úvaha o příslušnosti dle evropského nařízení o dědictví jsme se zabývali otázkou, zda spory týkající se porušení povinností správce pozůstalosti představují součást „dědické věci“ ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 650/2012 (dále jen „Nařízení“) a zda se proto jejich mezinárodní příslušnost řídí čl. 4 Nařízení.
Nejvyšší soud ČR se s touto otázkou v rámci řízení, ve kterém zastupujeme žalobce, obrátil na Soudní dvůr Evropské unie. Věc nyní Soudní dvůr EU projednává v řízení o předběžné otázce pod sp. zn. C-115/26 Prozivý.
Před českými soudy jsme zastávali názor, že o žalobě týkající se splnění povinností správce pozůstalosti mají rozhodovat soudy stejného státu, který je příslušný pro řízení o pozůstalosti jako celku. Tento náš právní názor nyní podpořila jak sama Evropská komise, tak i Portugalsko svými stanovisky, které blíže rozebíráme níže.
Obě souhlasná stanoviska považujeme za velký úspěch a utvrzení názoru naší kanceláře.
Soudnímu dvoru EU byly položeny dvě předběžné otázky, a to:
- zda příslušnost „rozhodovat o dědictví jako o celku“ ve smyslu čl. 4 Nařízení zahrnuje také příslušnost k řízení o žalobě o předložení knih, dokladů a listin správcem pozůstalosti jednomu z dědiců a
- pokud by tomu tak nebylo, zda se příslušnost soudu pro dané řízení určí podle obecných ustanovení čl. 4 a násl. nařízení Brusel I bis.
Stanovisko Evropské komise
Evropská komise se při posouzení předběžných otázek zaměřila především na výklad pojmu „dědictví jako celek“ ve smyslu čl. 4 Nařízení. Podle Komise jde o autonomní pojem unijního práva, jehož obsah nelze určovat podle toho, jak je daná otázka kvalifikována vnitrostátním právem. Výklad tohoto pojmu proto musí být jednotný v rámci celé Evropské unie a musí vycházet nejen ze znění Nařízení, ale také kontextu a cílů dané právní úpravy.
Komise poukázala na široké pojetí pojmu „dědění“ užitého v Nařízení a připomněla, že výjimky z působnosti Nařízení je potřeba vykládat restriktivně. Za významný označila i čl. 23 Nařízení, který mezi otázky upravované právem rozhodným pro dědictví výslovně řadí pravomoci dědiců, vykonavatelů závětí a jiných správců pozůstalosti. Příslušnost soudu určeného podle čl. 4 Nařízení by se dle Komise měla rozšířit na stejné záležitosti, jako jsou záležitosti upravené rozhodným právem v čl. 23 Nařízení, včetně správy pozůstalosti.
Dle Komise dokumenty požadované dědici od správce pozůstalosti (účetní knihy, další související doklady a listiny a vyúčtování správy této pozůstalosti) přímo souvisí se správou pozůstalosti a zjevně se týkají výkonu práv dědice vůči správci pozůstalosti.
Komise se zabývala také vzájemným vztahem Nařízení a nařízení Brusel I bis. Podle jejího názoru je třeba obě nařízení vykládat vzájemně souladně tak, že pokud určitá záležitost spadá do působnosti Nařízení, je z působnosti nařízení Brusel I bis vyloučena, a naopak. Z působnosti nařízení Brusel I bis jsou vyloučena řízení týkající se dědění. Protože Komise zastává názor, že žaloba dědiců proti správci pozůstalosti se týká dědění, je taková žaloba vyloučena z působnosti nařízení Brusel I bis.
Komise zastává názor, že řízení, v němž se dědic domáhá po správci pozůstalosti předložení dokumentů týkajících se správy pozůstalosti, spadá do působnosti čl. 4 Nařízení. Takové řízení podle Komise představuje součást rozhodování o dědictví jako o celku, nikoli samostatné občanskoprávní řízení. Z tohoto důvodu se na něj podle Komise nepoužije nařízení Brusel I bis.
Stanovisko Portugalské republiky
Portugalsko vychází obdobně jako Evropská komise z toho, že pojem „dědění“ je třeba vykládat autonomně dle evropského práva, tedy nezávisle na jeho kvalifikaci podle vnitrostátního práva. Za zásadní přitom považuje princip jednoty dědictví, na němž je Nařízení založeno.
Rovněž upozornilo na to, že Nařízení výslovně upravuje otázky týkající se správy pozůstalosti. Článek 23 Nařízení zmiňuje pravomoci dědiců, vykonavatelů závětí a dalších správců pozůstalosti a čl. 29 Nařízení stanovuje zvláštní pravidla pro jmenování a pravomoci správce pozůstalosti. Správa pozůstalosti proto podle Portugalska není otázkou, která by stála mimo rámec dědického práva, ale naopak představuje jednu z oblastí, s nimiž Nařízení při úpravě dědictví výslovně počítá.
Portugalsko svou argumentaci podpořilo i judikaturou Soudního dvora. Poukázalo na rozhodnutí Kubicka (C-218/16), Oberle (C-20/17), WB (C-658/17) a Mahnkopf (C-558/16), z nichž vyplývá důraz na jednotné posuzování dědictví, autonomní výklad pojmů Nařízení a posuzování jednotlivých právních situací podle jejich skutečné souvislosti s děděním.
Portugalská republika došla k závěru, že řízení, v němž se dědic domáhá předložení dokumentů týkajících se správy pozůstalosti, spadá do působnosti čl. 4 Nařízení.
Odpověď na druhou předběžnou otázku Portugalsko označilo vzhledem k odpovědi na první otázku za nadbytečnou.
Společné závěry Evropské komise a Portugalské republiky
Stanoviska Evropské komise a Portugalské republiky se v zásadním závěru shodují. Správa pozůstalosti podle jejich názoru představuje nedílnou součást dědických věcí a proto řízení, v němž se dědic domáhá po správci pozůstalosti předložení dokumentů týkajících se správy pozůstalosti, spadá do příslušnosti soudů podle čl. 4 Nařízení. Příslušnost podle nařízení Brusel I bis je z toho důvodu vyloučena.
Uvedená stanoviska nepředstavují konečné rozhodnutí ve věci. O výkladu čl. 4 Nařízení rozhodne Soudní dvůr Evropské unie. Stanoviska Evropské komise a Portugalské republiky nicméně představují významný příspěvek k probíhající debatě a poskytují argumentaci podporující náš právní názor a zahrnutí správy pozůstalosti do jednotného režimu Nařízení.