Asistovaná reprodukce neboli umělé oplodnění je metoda, jež umožňuje mít vlastní děti párům, kterým se to dlouhodobě nedaří přirozenou cestou. První dítě, které se takto narodilo, byla v roce 1978 holčička, Louise Brownová (Velká Británie). V Československu se první dítě počaté umělým oplodněním narodilo o čtyři roky později, v roce 1982.
Od té doby došlo k významnému pokroku a metody asistované reprodukce jsou již mnohem úspěšnější a častěji využívané. Společně s vývojem medicíny dochází však i k vývoji právní úpravy, která se musí zabývat právními otázkami jako jsou regulace určení otcovství, poskytnutí souhlasu a jeho trvání ze strany obou partnerů či otázka zničení odebraného biologického materiálu.
Obecně o asistované reprodukci
Proces asistované reprodukce (umělého oplodnění) je v České republice upraven v zákoně č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (dále jen „ZSZS“). Existují dvě odlišné metody asistované reprodukce. První metoda spočívá v zavedení spermií do pohlavních orgánů ženy (intrauterinní inseminace – IUI) a druhá metoda je založena na přenosu lidského embrya vzniklého oplodněním vajíčka spermií mimo tělo ženy do pohlavních orgánů ženy (in vitro fertilizace – IVF).[1]
Umělé oplodnění podstupují páry, které se potýkají s neplodností ženy či muže, u nichž je nízká šance na otěhotnění přirozenou cestou či na donošení zdravého plodu a u kterých by jiné způsoby léčby neplodnosti pravděpodobně nebyly úspěšné. Dalším z důvodů pro podstoupení takového zákroku může být i předcházení a zamezení přenosu geneticky podmíněné vady či nemoci, která by ohrozila zdraví dítěte, časným genetickým vyšetřením lidského embrya.[2] Párům není dovoleno podstoupit asistovanou reprodukci pouze pro účel volby pohlaví budoucího dítěte, ledaže by tím šlo předejít vážným geneticky podmíněným nemocem s vazbou na pohlaví.[3]
Umělé oplodnění může žena podstoupit pouze ve svém plodném věku, tedy do 49 let. Lze ho provést pouze na základě společné písemné žádosti ženy a muže, kteří hodlají proces umělého oplodnění podstoupit společně. Taková žádost nesmí být starší než 6 měsíců a jako důkaz bude vždy součástí zdravotnické dokumentace ženy. [4]
Před zahájením procesu asistované reprodukce musí být každý z páru odborníkem (lékařem) poučen o povaze zákroku, o trvalých následcích a všech možných rizicích, o způsobu nakládání s nadbytečnými embryi a s ním spojených finančních nákladech a o otázce určování otcovství k takto narozenému dítěti. Tomuto poučení může být na žádost páru přítomen také svědek.[5]
Po poučení udělí žena i muž písemný souhlas s provedením asistované reprodukce. Písemný souhlas musí být následně udělen opakovaně před každým provedením umělého oplodnění.[6]
Písemný souhlas
Je důležité zdůraznit, že právní úprava výslovně stanoví, že žádající pár musí prohlásit svůj souhlas s umělým oplodněním jak při žádosti, tak po poučení poskytovatelem a následně pokaždé před každým jednotlivým lékařským úkonem oplodnění.
V souvislosti s udělováním souhlasu vyvstává otázka, k jakému konkrétnímu okamžiku má být poslední souhlas, tj. souhlas před realizací zdravotnického úkonu, udělen. Jelikož zákon toto výslovně neupravuje, bude pro určení doby rozhodné, jakým postupem umělé oplodnění v tom kterém případě nastane.
Pokud se bude jednat o umělé oplodnění metodou zavedení zárodečných buněk do pohlavních orgánů ženy (IUI metoda), nebudou v zásadě ohledně souhlasu vyvstávat žádné problémy. Souhlas v tomto případě musí být vysloven před tím, než bude zavádění zárodečných buněk zahájeno. Komplikovanější situace nastane u tzv. IVF metody. Po tom, co je oplodněno vajíčko ve zkumavce a vznikne embryo, je nutný přenos vzniklého embrya do pohlavních orgánů ženy. Zde se pak nabízí otázka, zda je souhlas muže potřebný před oplodněním vajíčka spermií nebo až před zavedením embrya do těla ženy. Co se týče odpovědi na otázku udělování opakovaného souhlasu ze strany muže při procesu umělého oplodnění je nutné se podívat na tradiční situaci, a sice možnost muže ovlivnit početí dítěte v případě oplodnění přirozenou cestou. Jakmile se při přirozeném oplodnění spojí vajíčko se spermií, dítě je počato, a muž již narození dítěte nemůže ovlivnit. To samé by mělo platit i za situace, kdy k početí dojde mimo tělo ženy. V opačném případě by byl muž, který počal dítě přirozenou cestou, znevýhodňován oproti muži, který se účastní procesu asistované reprodukce. Pokud by se však pár rozhodl, že si vzniklé embryo zamrazí a použije za účelem umělého oplodnění někdy v budoucnu, zde by se měl naopak opakovaný souhlas užit. Je možné, že v průběhu doby zmrazení embrya může dojít ke změně okolností, které pár původně nepředpokládal (např. ukončení vztahu, smrt jednoho z manželů/partnerů apod.). V tomto případě by bylo nespravedlivé, kdyby bylo počato dítě, jehož otcem bude osoba, která si nepřeje otcem být (viz níže).
S udělováním souhlasu k provedení asistované reprodukce se pojí také otázka, zda je možné souhlas později odvolat. Zákon se k této problematice totiž explicitně nevyjadřuje. Zastáváme názor, že odvolání souhlasu možné je, s tím, že odvolání souhlasu bude právní účinky vyvolávat pouze tehdy, pokud se o něm centrum provádějící asistovanou reprodukci dozví předtím, než byl úkon, k němuž byl odvolávaný souhlas udělen, proveden.
Rozsudek EVANS proti Spojenému Království
Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vydal dne 10.4.2007 rozsudek č. 6339/05[7], ve kterém se zabýval otázkou práva odvolat souhlas s umělým oplodněním. Dne 12.11.2001 se muž a žena dostavili na soukromou kliniku, kde jim byly odebrány vajíčka a spermie, z nichž bylo vytvořeno celkem 6 embryí. Dne 26.11.2001 žena podstoupila operaci, kdy jí byly vyoperovány vaječníky, přičemž jí bylo sděleno, aby s umělým oplodněním počkala alespoň dva roky. V květnu 2002 se však pár rozešel, načež se muž v červenci téhož roku obrátil na soukromou kliniku s oznámením ukončení vztahu a žádostí o zničení embryí. Žena se pak domáhala toho, že zákon, který umožňoval odvolat souhlas k oplodnění jejich společným embryem, porušuje mimo jiné její právo na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Velký senát ESLP dospěl jednomyslně k závěru, že nedošlo k porušení článku 2 Úmluvy – práva na život, neboť otázka, kdy právo na život začíná, spadá do prostoru uvážení státu a embrya vytvořená metodou umělého oplodnění neměla právo na život. Dále soud rozhodl, že nedošlo k porušení článku 8 a článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy, neboť právo na soukromý život zahrnuje právo na respektování jak rozhodnutí stát se rodičem, tak rozhodnutí nestát se rodičem. Soud se nedomníval, že by právu stěžovatelky na respektování rozhodnutí stát se rodičem měla být přikládána větší váha než právu na respektování rozhodnutí muže nemít s ní geneticky příbuzné dítě.
Rozsudek A a B proti Francii
Dalším rozsudkem zabývajícím se otázkou uznání otcovství vůči dítěti, které bylo počato bez souhlasu otce pomocí asistované reprodukce od cizího dárce, je rozsudek ESLP ze dne 08. června 2023 č. 12482/21 (dále jen „A a B proti Francii“).
Matka v dubnu 2012 spolu se svým tehdejším partnerem absolvovala dva pokusy o implantaci embrya od anonymního dárce v rámci asistované reprodukce, které se však nezdařily. V září vstoupili partneři do manželství, nicméně již 3. 5. 2013 požádali o rozvod. Dne 12. 5. 2013 matka podstoupila další pokus o implantaci embrya od anonymního dárce. V červnu 2013 bylo manželství rozvedeno a v prosinci 2013 se matce narodila dcera. Za otce byl tehdy tamějším soudem uznán bývalý manžel matky. Ten poté v roce 2015 podal návrh na zrušení uznání otcovství, neboť dítě bylo počato v době, kdy již spolu s matkou netvořili pár, a k dalšímu pokusu asistované reprodukce provedenému v květnu neudělil opakovaný souhlas. Návrhu otce bylo následně vyhověno. Matka však u ESLP namítala, že zrušením uznání otcovství došlo k porušení práv jejich dcery dle čl. 8 Úmluvy, práva na respektování rodinného a soukromého života.
Soud dovodil, že v projednávané věci bylo zřejmé, že manžel není biologickým otcem dítěte. Skutečnost, že dal k asistované reprodukci původně souhlas, neznamená, že takový souhlas bude v budoucnu neodvolatelný. V době, kdy došlo k početí dítěte, spolu matka s manželem nežili (matka dokonce žila na Kubě a následně se do Francie vrátila, kdy však s manželem již neudržovala žádný vztah) a navíc návrh na zrušení otcovství byl podán v době, kdy dítěti bylo teprve čtrnáct měsíců. Soud naopak konstatoval, že dítě tak bude mít možnost zjistit svůj skutečný biologický původ. Není v nejlepším zájmu dítěte udržovat vazbu s mužem, který otcem dítěte není a být nechce. Soud tedy došel k závěru, že k porušení práva dítěte na respektování jeho soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy nedošlo.
Asistovaná reprodukce v případě úmrtí jednoho z páru nebo cizího dárce
Vzhledem k nutnosti opakovaného souhlasu páru před každým provedením umělého oplodnění není při provedení zákroku pochyb o vůli páru lékařský zákrok podstoupit. Jak má však poskytovatel zdravotních služeb postupovat, zemřel-li jeden z páru? Je úmrtí partnera automatickým důvodem pro znemožnění absolvování dalšího umělého oplodnění? A co když zesnulý partner za života prohlásil, že souhlasí s použitím svých kryokonzervovaných spermií k dalšímu umělému oplodnění partnerky v případě jeho smrti?
Nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1099/18 ze dne 08.11.2018
Tento nález pojedná o případu ženy-stěžovatelky, která se s manželem rozhodla podstoupit umělé oplodnění. Manžel podepsal předem informovaný souhlas s kryokonzervací spermií a společně s manželkou následně podepsali informovaný souhlas s léčbou neplodnosti metodou mimotělního oplodnění. Dále vyslovili souhlas s rozmrazením a použitím spermií pro léčbu neplodnosti i v budoucnu. Bohužel krátce po zahájení léčby manžel stěžovatelky zemřel, přičemž nějakou dobu po smrti manžela nebyla stěžovatelka schopná v léčbě z psychických důvodů pokračovat. Když se však stěžovatelka rozhodla proces umělého oplodnění dokončit, klinika jí to pro absenci platného souhlasu manžela neumožnila.
Stěžovatelka se poté domáhala umožnění dokončení léčby, neboť dle jejího názoru manžel před svou smrtí souhlas s oplodněním manželky jeho zmrazenými spermiemi dal, svůj souhlas nikdy neodvolal a odmítnutím provedení léčby by nebylo respektováno jeho přání zplodit s manželkou potomky potvrzené právě oním souhlasem. Stěžovatelka dále namítala, že dokončením léčby nevznikne újma na právech jiným subjektům a nedokončení léčby by naopak představovalo zásah do stěžovatelčina práva na soukromý a rodinný život.[8]
Soudy případ uzavřely s tím, že zákon umožňuje podstoupit umělé oplodnění pouze páru, a jestliže stěžovatelka nadále v páru nežila, nemohla sama žádat o provedení umělého oplodnění. Přestože byl souhlas manžela s umělým oplodněním na začátku léčby udělen, nelze jeho další vůli k témuž předjímat a nahrazovat ji souhlasem soudu. Umělé oplodnění je v zákoně totiž umožněno pouze mezi živými a není nijak regulován postup po úmrtí partnera a nelze ho ani nijak výkladově dovodit. Účelem umělého oplodnění je navíc „léčba neplodnosti“, se kterou se léčí „neplodný pár“. Úmrtím manžela tedy dle názoru soudů zaniká pár jako takový, tudíž nelze nadále dovozovat neplodnost páru a jeho neplodnost léčit. Nejvyšší soud ve svém odůvodnění poukázal též na to, že stěžovatelka není odmítnutím dokončení léčby zbavena možnosti stát se matkou, pouze již nemůže zplodit dítě se svým zesnulým manželem. Nejvyšší soud bral v úvahu také znění souhlasu manžela s kryokonzervací spermií, neboť ten obsahoval ustanovení, že v případě úmrtí manžela bude zmrazený biologický materiál zničen. Na základě souhlasu s tímto ustanovením dle soudu vznikají pochybnosti o skutečné vůli zesnulého manžela stát se otcem i po své smrti. Navíc informovaný souhlas s umělým oplodněním, který manželé na počátku léčby dali, je dle zákona udělen na dobu šesti měsíců. Kvůli tomu také klinika odmítla proces umělého oplodnění stěžovatelky dokončit, neboť v době její žádosti již uplynula doba platnosti souhlasu. Na základě výše uvedeného ustanovení o zničení biologického materiálu v případě smrti, však již nebylo ani nutné šestiměsíční dobu platnosti posuzovat, neboť by sperma nebylo možné k léčbě neplodnosti použít kdykoliv po úmrtní manžela.
K nálezu se v odlišném stanovisku vyjádřil ústavní soudce David Uhlíř. Dle jeho názoru je rozhodnutí soudů chybné, neboť se zakládá na chybném výkladu zákona a na nerespektování přání zesnulého či stěžovatelky. Početí dítěte je dle soudce výsostným soukromým právem muže a ženy, které je chráněno coby svobodné rozhodnutí jako součást práva na soukromý život, a stát by do něj neměl zasahovat. Jestliže pár nemůže počít přirozeně a využívá k početí metody asistované reprodukce, je nutné právní regulaci takového postupu a jeho omezení vykládat tak, aby bylo šetřeno podstaty a smyslu základních práv a svobod a aby omezení nebyla zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Dle takové aplikace práva se poté zabránění dokončení léčby z důvodu uplynutí doby, na kterou byl stanoven souhlas s umělým oplodněním manžela, jeví rozporné, neboť účelem souhlasu bylo dle názoru soudce zabránit početí bez souhlasu muže, nikoliv zabránit dokončení léčby po jeho smrti. Ústavní soudce David Uhlíř též upozornil na nastalou nerovnost. Z ustanovení zákona totiž neplyne, ani není nikde výslovně stanoveno, že by bylo vyloučeno užití zmrazeného spermatu k asistované reprodukci po smrti jeho dárce. V případě anonymního dárcovství klinika neověřuje, zda je anonymní dárce dosud naživu, či nikoliv. Proč by tedy měla být situace pro neanonymního dárce méně příznivá? Jestliže tedy neexistuje zákonná úprava vylučující použití spermatu po smrti dárce, mělo by se dle názoru ústavního soudce Davida Uhlíře vycházet ze skutečného přání zemřelého, které by mělo být soudy zjištěno. Nelze však při zjišťování vycházet pouze z předtištěné formulace uvedené v informovaném souhlasu.
Rozsudek ESLP ze dne 08.12.2022, Pejřilová proti České republice
Proti výše uvedenému nálezu Ústavního soudu se stěžovatelka obrátila k Evropskému soudu pro lidská práva, kdy opětovně namítala zásah do práva na respektování svého soukromého a rodinného života zaručeného čl. 8 Úmluvy. ESLP se však přiklonil k rozhodnutí Ústavního soudu a porušení čl. 8 Úmluvy neshledal. Konstatoval, že soudy postupovaly v souladu s českým právním řádem, když stěžovatelce možnost oplodnění spermatem zesnulého manžela neumožnily. Dle názoru ESLP je požadavek souhlasu s asistovanou reprodukcí legitimní a nelze takový souhlas nahrazovat pro případ smrti rozhodnutím soudu, natož když byl zesnulým podepsán souhlas se zničením biologického materiálu pro případ smrti. Ztotožnil se též s respektováním podmínky, aby asistovanou reprodukci podstupoval pouze pár, jehož souhlas není starší 6 měsíců, neboť se jedná o podmínku stanovenou v obecném zájmu, který je legitimní. Českou právní úpravu tedy ESLP shledal jako konformní s čl. 8 Úmluvy. Tento článek samotný poskytuje určitý prostor pro uvážení, ze kterého však zákonodárci nemohou vystoupit. Ani na evropské úrovni nicméně neexistuje shoda na tom, zda umožnit vdově metodou asistované reprodukce užití zmrazených spermií zesnulého manžela. ESLP nakonec uzavřel, že česká právní úprava byla dostatečně jasná, stěžovatelka na ni byla upozorněna a její případ byl českými soudy důkladně projednán. Nelze stavět právo stěžovatelky na početí geneticky příbuzného dítěte se zesnulým manželem nad legitimní obecné zájmy, které česká právní úprava chrání.
Zahraniční úprava
Problém s otázkami, jak přistupovat k asistované reprodukci po smrti partnera, pramení zejména z toho, že tato situace není v českém právním řádu nijak upravena. Ani v Evropě však mezi státy ohledně postmortálního nakládání s tímto biologickým materiálem nepanuje shoda. V Belgii a v Nizozemí je například použití spermatu zemřelého muže za určitých podmínek dle zákona možné. Opačný přístup se aplikuje v Německu, ve Francii či například ve Švýcarsku, kdy je to zákonem přímo zakázáno. Méně vyhraněný je přístup ve Spojeném království, kde je dána možnost volby přímo poskytovateli biologického materiálu, po kterém je vždy vyžadováno prohlášení ohledně způsobu, jakým má být s jeho biologickým materiálem v případě jeho smrti nakládáno. V Itálii je vyžadováno, aby byli oba partneři naživu v okamžiku oplodnění vajíčka, nicméně následně je možné v léčbě pokračovat i po smrti partnera.
Rozdíly mezi státy jsou nejen v úpravě postupu léčby po smrti partnera, ale jinak regulována je i samotná možnost přístupu k asistované reprodukci. V některých státech, jako například ve Francii, Itálii či Švýcarsku, je právní úprava shodná s tou naší, tedy že asistovanou reprodukci může podstoupit pouze pár. Jsou však i státy, kde může umělé oplodnění podstoupit i jednotlivec sám. Mezi takové země se řadí mimo jiné Německo, Spojené království, Dánsko či Chorvatsko.
Uchování lidských embryí
Je možné, že v případě umělého oplodnění nebudou použita všechna lidská embrya, která byla za účelem oplodnění vytvořena. Poté je možné taková embrya uchovat a použít pro další případné umělé oplodnění ženy.
Souhlas s uchováním těchto embryí však není povinný a pár může písemně prohlásit, že tato embrya nehodlá použít pro své další umělé oplodnění, a zároveň udělit souhlas s jejich použitím pro jiný cizí neplodný pár, nebo s jejich použitím k výzkumu či s jejich likvidací.[9] Toto prohlášení může pár kdykoliv odvolat, pokud to je stále technicky možné, tj. do doby užití jiným neplodným párem nebo do doby likvidace.
Embrya, která nebyla použita a pro které pár neučinil písemné prohlášení o jejich likvidaci, skladuje poskytovatel zdravotních služeb po dobu deseti let. Po uplynutí deseti let uchovávání může poskytovatel pár písemně vyzvat, aby se vyjádřil k dalšímu uchovávání těchto embryí, včetně udělení souhlasu s jejich zlikvidováním. Pokud by pár opakovaně nereagoval, pak je poskytovatel oprávněn i bez vyjádření páru embrya zlikvidovat.[10]
Přeprava embrya do zahraničí
V rámci Evropské unie je transport lidských tkání a buněk velmi přísně regulován směrnicemi. Přeprava lidských tkání a buněk se řídí především směrnicemi 2004/23/ES a 2006/17/ES, které jsou zapracované do jednotlivých právních řádů členských států, a dále také evropským předpisem 2013/C 68/01 o Správné distribuční praxi humánních léčivých přípravků. Každá přeprava musí splňovat vysoké jakostní a bezpečnostní nároky, které mohou zajistit jen specializované a prověřené subjekty.
Každý stát má poté ještě svoji vlastní legislativu, kterou je nutné při transportu dodržet. V České republice je převoz lidských tkání, buněk a embryí regulován od roku 2012 zákonem č. 296/2008 Sb., o lidských tkáních a buňkách spolu s vyhláškou č. 422/2008 Sb. o stanovení bližších požadavků pro zajištění jakosti a bezpečnosti lidských tkání a buněk určených k použití u člověka, která upravuje bližší podmínky pro převoz tohoto biologického materiálu do zahraničí.
Dle zákona platí, že každý, kdo by chtěl převážet/dovážet lidské tkáně a buňky pro další použití podléhá registrační povinnosti, tj. musí zažádat o udělení licence Státní ústav pro kontrolu léčiv. Tento ústav zkontroluje, zda dodržuje nezbytné požadavky na přepravu těchto speciálních buněk a udělí mu licenci.
Z výše uvedeného plyne, že není možné, aby si pár přepravoval jakýkoliv svůj biologický materiál sám, neboť je to velmi rizikové. K tomu slouží mnoho společností, které se specializují na přepravu tkání, buněk nebo embryí do celého světa.
Určení otcovství
Pokud asistovanou reprodukci podstoupí neprovdaná žena a dojde k početí dítěte, má se za to, že otcem dítěte je muž, který dal k umělému oplodnění souhlas.[11] V případě, že asistovanou reprodukci podstoupí manželský pár, je otcem dítěte na základě zákonné domněnky manžel matky.[12]
Pro uplatnění domněnky otcovství není rozhodující, zda použitý genetický materiál pochází od partnera, či manžela matky, nebo od anonymního dárce. To se odráží v ustanovení § 787 občanského zákoníku, který obsahuje popírání otcovství v případě umělého oplodnění. Je v něm stanoveno, že pokud se dítě narodí v době mezi stošedesátým dnem a třístým dnem od umělého oplodnění, nelze otcovství k němu popřít. Přitom nehraje žádnou roli, zda bylo použito spermatu muže, který dal k umělému oplodnění souhlas, či spermatu dárce. Zároveň však dané ustanovení dodává, že toto neplatí, pokud matka dítěte otěhotněla jinak. Není totiž vyloučeno, že i žena, která podstupuje asistovanou reprodukci, nakonec otěhotní přirozenou cestou. V takovém případě by ale bylo nespravedlivé, aby muž, jenž dal k asistované reprodukci souhlas, nemohl popřít své otcovství, ač by věděl, že jeho partnerka otěhotněla přirozenou cestou s jiným mužem. To, že matka dítěte otěhotněla jinak než pomocí asistované reprodukce, lze prokázat srovnáním DNA dárce evidovaného v registru dárců spermatu s DNA narozeného dítěte.
K tomuto se váže starší, nicméně stále platný rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 22.10.1987, sp.zn. 11 C 121/84. Manželský pár se rozhodl podstoupit umělé oplodnění, ke kterému dali oba manželé souhlas. K umělému oplodnění mělo být použito spermatu dárce. Před podpisem souhlasu k umělému oplodnění však manželé nebyli informováni v tom směru, že pokud by případně došlo k rozvodu manželství, mají tuto skutečnost hlásit ústavu nebo jiné instituci. Manželství bylo pravomocně rozvedeno a manželé již čtyři měsíce před rozvodem nesdíleli společnou domácnost, ani společně neudržovali žádný styk. Po rozvodu manželství žena podstoupila další pokus umělého oplodnění, pomocí něhož otěhotněla, aniž by o tom vyrozuměla bývalého manžela. V ústavu provádějícím umělé oplodnění se jí na rodinný stav opakovaně nikdo neptal. Bývalý manžel po rozvodu souhlas k asistované reprodukci neodvolal a netušil, že žena v procesu umělého oplodnění pokračuje. Poté, co se dítě narodilo, žena tuto skutečnost bývalému manželovi oznámila dopisem a požadovala po něm souhlas se jménem dítěte, který v souhlasu k asistované reprodukci udělil. Dítě se narodilo po uplynutí 10 měsíců od rozvodu manželství.
Muž tedy podal k soudu žalobu na popření otcovství, přičemž uvedl, že nezletilá žalovaná se narodila v době mezi 180. a 300. dnem od umělého oplodnění, avšak k tomu, aby žalobce byl otcem této nezletilé, chybí zákonem požadovaná podmínka, tj. souhlas manžela matky s provedením umělého oplodnění, neboť v době provedení tohoto umělého oplodnění již netrvalo manželství matky se žalobcem. Z toho důvodu tedy nemohlo jít o souhlas ze strany manžela matky. Souhlas manžela matky s jejím umělým oplodněním má z hlediska důsledků pro možnost popření otcovství význam jen tehdy, došlo-li k umělému oplodnění a k následnému těhotenství matky dítěte za trvání manželství, a nikoli až po rozvodu tohoto manželství. Žalobě bylo soudem vyhověno.
Lze tedy učinit závěr, že domněnka otcovství u asistované reprodukce bude svědčit manželovi matky pouze v případě, že k oplodnění dojde před rozvodem manželství. Pokud došlo k rozvodu manželství, nemůžeme hovořit o souhlasu manžela matky, jelikož zde žádný manžel není. Je však třeba upozornit na to, že tehdejší právní úprava počítala s tím, že asistovanou reprodukci mohou podstoupit pouze manželé a nikoli nesezdané páry. Dnes je umožněn přístup k umělému oplodnění i nesezdaným párům, přičemž občanský zákoník zakládá domněnku otcovství nejen u manžela matky, ale i jiného muže, který dal s umělým oplodněním souhlas. Prakticky však k těmto situacím nedojde, jelikož ZSZS vyžaduje souhlas muže před každým provedením zákroku. Proto by v praxi nemělo dojít k tomu, že by žena byla oplodněna pomocí asistované reprodukce po rozchodu s partnerem, jelikož zákon vyžaduje jeho opětovný souhlas před každým jednotlivým zákrokem.
Souhlas páru k umělému oplodnění nelze zaměňovat se souhlasným prohlášením rodičů, které je upraveno v § 779 občanského zákoníku. Na základě tohoto prohlášení dochází k určení otcovství k dosud nenarozenému, avšak již počatému dítěti, zatímco souhlas k umělému oplodnění je dáván již ve fázi, kdy dítě ještě počato není. Proto se v případě tohoto souhlasu neuplatní šestiměsíční prekluzivní lhůta stanovená k popření otcovství uvedená v § 790 občanského zákoníku. Zápis muže do rodného listu dítěte narozeného z umělého oplodnění na základě souhlasu muže k umělému oplodnění má pouze deklaratorní charakter.
Závěr
Právní úprava asistované reprodukce nebo-li umělého oplodnění se zakládá výrazně na etických a morálních pravidlech. V současné době máme k dispozici zákonnou právní úpravu, která upravuje základní lékařský postup umělého oplodnění. Zatím však postrádáme komplexnější soudní judikaturu, která by nám pomohla osvětlit některé otázky, které nejsou dosud vyřešeny. Domníváme se však, že se nejedná o „mrtvé“ téma a v budoucnu lze očekávat širší diskuzi o tomto tématu nejen mezi odbornou ale i laickou veřejností.
JUDr. Kateřina Valdecká, advokátka
Julie Králová, právní asistentka
[1] § 3 odst. 3 písm. a) a b) ZSZS.
[2] § 3 odst. 1 písm. a) a b) ZSZS.
[3] § 5 odst. 2 ZSZS.
[4] § 6 odst. 1 ZSZS.
[5] § 8 odst. 1 ZSZS.
[6] § 8 odst. 2 ZSZS.
[7] Zdroj zde: http://eslp.justice.cz/justice/judikatura_eslp.nsf/0/EA608D9FF6121FC0C12589BF004B88F5/$file/Evans%20proti%20Spojen%C3%A9mu%20kr%C3%A1lovstv%C3%AD_p%C5%99eklad%20vybran%C3%BDch%20%C4%8D%C3%A1st%C3%AD%20rozsudku.pdf?open&
[8] Čl. 10 LZPS, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
[9] § 9 odst. 1 ZSZS.
[10] § 9 odst. 2 ZSZS.
[11] § 778 OZ.
[12] § 776 odst. 1 OZ. Dále také rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 10. 1965, sp. zn. 5 Cz 81/65.
