Spolu s uzavřením manželství vzniká mezi manželi speciální majetkový režim – tzv. společné jmění manželů. Tento zvláštní režim způsobu nabývání a pozbývání majetku v průběhu manželství vzniká ze zákona. V případě, že by manželé takovýto režim nechtěli, je zde možnost smluvních modifikací, eventuálně úpravy ze strany soudu. Tento článek bude pojednávat o zákonném režimu společného jmění manželů (tj. majetkovém režimu bez jakýchkoliv modifikací) a jeho způsobu vypořádání. Při zániku společného jmění manželů a jeho vypořádání se vychází z teze, že podíly na majetku jsou u obou manželů stejné. Nemusí tomu však být vždy. K tomu slouží tzv. speciální pravidlo o disparitě podílů.
Společné jmění manželů – co si pod ním představit?
Ačkoliv v zákoně samotnou definici společného jmění manželů (dále jen „SJM“) nenajdeme, ustanovení § 708 OZ nicméně vymezuje, co všechno SJM zahrnuje. Jedná se o vše, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů. SJM zahrnuje jak aktiva, tak pasiva nabytá jedním z manželů nebo oběma manželi po dobu manželství. Konkrétní vymezení aktiv a pasiv náležejících do SJM můžeme nalézt v ust. § 709 a § 710 OZ.
Princip SJM spočívá v tom, že každý z manželů je vlastníkem celé věci zahrnuté v jejich společném jmění, avšak oba manželé jsou vzájemně omezeni stejným vlastnickým právem toho druhého.[1] Na rozdíl od podílového spoluvlastnictví nelze ve společném jmění určit výši podílu na společné věci. Oba manželé s věcí ve společném jmění nakládají rovnocenně. Pokud je tedy například v katastru nemovitostí zapsána nemovitost ve společném jmění manželů, není u jmen manželů uvedena výše jejich podílů, jak je tomu u spoluvlastnictví, neboť podíly jako takové neexistují.
Vznik SJM se standardně váže k okamžiku uzavření manželství. Jeho počátek však lze smluvně stanovit i k jinému okamžiku, dokonce i ke dni zániku manželství. Obvykle zaniká společně se zánikem manželství. Pokud by ale byl například vyhlášen konkurs na majetek jednoho z manželů, či by soudním výrokem propadl majetek jednoho z manželů v rámci trestního řízení, mohlo by dojít k vypořádání společného jmění i za trvání manželství.
SJM může podléhat buď zákonnému režimu, režimu založenému rozhodnutím soudu, nebo si ho snoubenci/ manželé mohou upravit i smluvně, poté se jedná o smluvní režim.
SJM neupravuje pouze práva a povinnosti mezi manželi, nýbrž má vliv i na obsah vztahů mezi manželi a třetími osobami.
Jak na vypořádání společného jmění manželů?
Po zániku SJM se musí společný majetek manželů vypořádat. K vypořádání dochází nicméně i po zúžení SJM smlouvou mezi manželi v rámci smluvního režimu či pokud dojde ke zrušení SJM soudem (viz výše). Vypořádáním rozumíme likvidaci dosud společných práv a povinností manželů.
Způsoby vypořádání SJM dle naší právní úpravy jsou následující:
- Dohodou manželů
- Soudním rozhodnutím
- Domněnkou vypořádání dle ust. § 741 OZ.
Jednotlivé způsoby se při vypořádání dají kombinovat, například se manželé shodnou na rozdělení určité části majetku a zbylá část je vypořádána na základě rozhodnutí soudu. Domněnka vypořádání nastupuje tehdy, pokud SJM nebude vypořádáno ani dohodou, ani soudním rozhodnutím.
Jak stanovit výši podílů při vypořádání SJM?
Základním pravidlem pro vypořádání SJM, ze kterého se při zákonné úpravě vychází, je, že podíly obou manželů na vypořádávaném majetku jsou stejné.[2] Taková domněnka se neuplatní, dohodli-li si manželé ve smluvním režimu vypořádání jiné, či pokud se uplatnila domněnka z ustanovení § 741 OZ.
Rovnost podílů je tedy výchozím pravidlem při vypořádávání SJM, uplatňovaným zejména při vypořádávání jmění soudním rozhodnutím. Ze znění zákona jasně vyplývá, že je manželům dána možnost dohodnout se na vypořádání majetku dle vlastního uvážení a až poté, nedohodnou-li se, je na uvážení soudu, jak majetek vypořádá. Soud vychází z pravidel vypořádání dle § 742 OZ. Toto ustanovení, které domněnku rovnosti podílů zakládá, je ustanovením dispozitivním. Soud má tedy možnost se od této zákonné úpravy odchýlit.
Disparita podílů
Parita podílů coby obecné východisko při vypořádávání SJM tedy představuje rovnost podílů obou manželů na vypořádávaném majetku.
Disparitou podílů rozumíme pravý opak, tedy situaci, kdy při vypořádávání SJM došlo k odchýlení se od východiska rovnosti podílů a výše podílů byla stanovena nerovně.
Disparitu podílů si mohou manželé smluvně upravit již na počátku manželství. Tato možnost vychází z obecného principu smluvní volnosti a autonomie vůle. Může však nastat i dohodou mezi manželi při vypořádání společného jmění. Není to nic neobvyklého, neboť při rozdělování majetku lze těžko vše rozdělit přesně napůl.
K problematice úpravy podílů dohodou se vyjadřuje i judikatura, která vesměs potvrzuje, že vypořádání jmění dohodou, na základě které jeden z manželů obdrží menší podíl než ten druhý, není v rozporu se zákonem a utvrzuje smluvní volnost účastníků. Jejich volnost však přesto má určité meze, které vymezuje soudní praxe. Dohodu příčící se dobrým mravům již například nelze akceptovat. Obecné kritérium, kdy se dohoda dobrým mravům příčí, však nelze stanovit, neboť rozpor s dobrými mravy se posuzuje vždy v souvislosti s konkrétními okolnostmi případu. Rozporem dohody o vypořádání SJM s dobrými mravy se zabývalo například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 09.12.2015 sp.zn. 22 Cdo 4527/2015, ve kterém se stanoví, že: „Posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy, resp. zda se příčí dobrým mravům, závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, jemuž zákon dává širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, a na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře, a že odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě (učinit) závěr, že předmětný právní úkon se skutečně příčí dobrým mravům.“
Mimo dohodu lze disparitu podílů v rámci vypořádání SJM stanovit i soudním rozhodnutím. Z činnosti soudů však vyplývá, že soudy dávají přednost spíše rovnému vypořádání a to mnohdy i v situacích, kdy by bylo spravedlivější přistoupit spíše k vypořádání nerovnému.
Podoby disparity
Nerovné vypořádání společného jmění manželů může spočívat v několika postupech:
- Určitá věc je přikázána pouze jednomu z manželů bez nároku druhého manžela na finanční vyrovnání.
- Určitý dluh je přikázán jednomu z manželů bez povinnosti druhého manžela onen dluh z poloviny splnit.
- Každému z manželů je přikázána určitá část hodnoty společného majetku vyjádřená procentuálně, či zlomkem.[3]
Okolnosti odůvodňující disparitu podílů
Judikatura obecně spočívá na zásadě, že základním východiskem je princip rovnosti podílů. Pokud se však soudy od tohoto principu odkloní, musí to opodstatňovat konkrétní okolnosti případu.[4] Mezi takové okolnosti případu se řadí negativní okolnosti v manželství, princip zásluhovosti či případné další okolnosti.[5]
Negativní okolnosti v manželství
Negativními okolnostmi schopnými vést k disparitě podílů jsou myšleny takové negativní okolnosti, které se významněji promítají do majetkové sféry zákonného majetkového společenství manželů nebo do péče o rodinu.[6] I okolnost, která se nepromítá bezprostředně do majetkových poměrů manželů, může vést k disparitě podílů, pokud je morálně tak silná, že by její nezohlednění soudem v rámci vypořádání jmění bylo v rozporu s dobrými mravy.[7]
V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010 soud vymezil negativní okolnost jednání dle tehdy účinného ust. § 18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Dle tohoto ustanovení mají v manželství muž a žena stejná práva a stejné povinnosti, jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Jednání v rozporu s tímto ustanovením lze dle uvážení soudu považovat za důvod pro disparitu podílů pouze, pokud se významným způsobem promítají do hospodaření se společným majetkem nebo na péči o rodinu. Okolnosti je však vždy nutné posuzovat s ohledem na každý individuální případ.
Mezi jednotlivé okolnosti může dále spadat například gamblerství, alkoholismus či požívání návykových látek manžela, neochota k výkonu zaměstnání, zadlužení společného jmění, ale i nevěra jednoho z manželů či domácí násilí páchané na druhém manželovi. Nelze však automaticky dojít k závěru, že pokud došlo k nějakému z výše uvedených jednání, bude následné vypořádání jmění nerovné. Jednání samo o sobě není důvodem k disparitě podílů. Je nutné jej posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti a musí se významněji promítnout do majetkové sféry zákonného majetkového společenství manželů nebo do péče o rodinu, jak již bylo uvedeno výše.
Nevěra jednoho z manžela, která byla příčinou rozvratu manželství, není sama o sobě důvodem ke snížení jeho podílu[8], přestože by soud měl k příčinám rozvratu manželství přihlédnout. Taková příčina mající původ v intimní sféře je totiž těžko postihnutelná a sama má své příčiny. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013 uvádí, že: „Není ovšem vyloučeno, aby nevěra jednoho z manželů ve spojení s dalšími skutečnostmi vedla soud k úvaze o disparitě podílů, a to např. tehdy, pokud by vedla k výrazně snížené péči o děti a rodinu, měla za následek negativní promítnutí na hospodaření se společným majetkem nebo by se jednalo o momenty morálně tak silné, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby k nim soud při vypořádání přiměřeně nepřihlédl.“
K domácímu násilí páchanému na členovi rodiny se v nedávné době vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25.08.2022, sp.zn. 22 Cdo 3652/2021, ve kterém byla opět zdůrazněna důležitost jednotlivých okolností případu. Přestože v daném manželství došlo k několika prokázaným útokům manžela, bylo vypořádání společného jmění i přes námitky manželky rovné. Již dříve bylo Nejvyšším soudem judikováno, že domácí násilí je jednou z okolností, které „mohou být podkladem pro případnou úvahu o disparitě podílů, byť ani ony vždy bez dalšího důvodem pro disparitu podílů být nemusí“.[9] V úvahu je třeba brát intenzitu, dobu trvání a všechny další okolnosti případu, které mohou mít vliv na posouzení věci v souladu s principem dobrých mravů.[10] Rozsudek stanovuje, že v rámci vypořádání SJM nejde o potrestání jednoho z manželů, to není jeho primárním účelem. Domácí násilí páchané na členech rodiny tedy není vždy skutečností vedoucí k disparitě podílů.
Princip zásluhovosti
Princip zásluhovosti vychází ze situace, kdy jeden z manželů svým zvýšeným úsilím zajistil nabytí a udržení majetku značné hodnoty.[11] Nejedná se vždy o situace, kdy jeden z manželů pouze pečoval o společnou domácnost a druhý vydělával finanční prostředky pro rodinu. Zásluha manžela na nabytí majetku, pokud druhý řádně pečoval o domácnost, musí být mimořádná, aby vedla k disparitě podílů. I při posuzování disparity podílů na základě principu zásluhovosti jsou klíčové konkrétní okolnosti každého případu. Opět nelze vyvozovat obecné závěry, které by se daly aplikovat na každý případ. Pokud však jeden z manželů své povinnosti vůči rodině a společnému majetku neplní bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů, kloní se judikatura k závěru, že je poté namístě rozhodnout o disparitě podílů.[12]
Příkladem rozhodnutí, kdy se soud přiklonil k disparitě podílů v rámci vypořádání SJM na základě vyšší míry zásluh jednoho manžela, je rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.01.2001, sp.zn. 22 Cdo 2433/99. Jednalo se o světově úspěšného sportovce, který během své sportovní kariéry dosáhl vysokého postavení, příjmů zajišťujících vysokou životní úroveň celé rodiny i nabyl majetek značné hodnoty. Jeho velký úspěch se odvíjel od jeho vyvinutého a udržovaného značného úsilí. Přestože v daném případě žena sportovce nezanedbávala péči o rodinu ani o společnou domácnost, zásluhy manžela byly natolik mimořádné, že ospravedlňovaly při konečném vypořádání nerovnou úpravu podílů.
Další okolnosti
Ze zákona či z judikatury vyplývají i některé další okolnosti, za kterých může disparita podílů nastat.
Příkladem může být zohlednění potřeb nezaopatřeného dítěte. Přímo ustanovení § 742 odst. 1 písm. d) OZ odkazuje na nutnost přihlédnout při vypořádání SJM k potřebám nezaopatřených dětí. Jakým způsobem však tyto potřeby ovlivní vypořádání či jak mají být zohledněny při stanovení výše podílů manželů zákon nestanovuje. Otázku vlivu potřeb nezaopatřených dětí na vypořádání SJM řeší judikatura. Dřívější soudní rozhodnutí zohledňovala potřeby dětí tak, že konkrétní věci potřebné k výchově dítěte mají být svěřeny tomu z manželů, kterému je dítě do výchovy svěřeno.[13] Soudní praxe se nicméně vyvinula směrem, kdy již není bráno v potaz výhradně kvalitativní rozdělení majetku dle zhodnocení, které věci jsou pro dítě potřebné, nýbrž i potřeby dítěte mohou být důvodem pro odklon od principu rovnosti podílů. Rozhodnutím, které dřívější praxi prolomilo, byl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2011 sp.zn. 22 Cdo 3272/2010. V daném případě byly svěřeny dvě nezletilé dcery ve věku blízkém dospělosti do výchovy otce s tím, že byla otci v rámci vypořádání SJM v odvolacím řízení snížena částka určující vypořádací podíl nutný k vyplacení manželky, čímž došlo k disparitě podílů. Snížení částky reflektovalo zohlednění potřeb nezaopatřených dcer. Žalobkyně se poté dovolávala k Nejvyššímu soudu mimo jiné s důvodem, že svěření dětí do výchovy jednoho z rodičů nemůže ovlivnit výši podílů při vypořádání SJM a vést k disparitě. Nejvyšší soud ji nicméně nedal za pravdu. Poukázal na to, že právní úprava výslovně nestanovuje, jakým způsobem se mají potřeby nezletilých dětí zohlednit při stanovení výše podílů. Přestože potřeby dítěte do té doby soudní praxe spíše zohledňovala přikázáním konkrétních věcí manželu pečujícímu o dítě, není dle uvážení soudu vyloučena ani varianta, kdy se potřeby zohlední stanovením nerovných podílů.
Stejně jako u jiných případů je však nutné dbát na konkrétní okolnosti individuálních případů.
Vnosy a zápočty
Dalšími ze zákonných pravidel, kterými se řídí vypořádání SJM, nedohodli-li se manželé jinak či neuplatní-li se ustanovení § 741 OZ, jsou tzv. vnosy a zápočty. Zápočtem rozumíme náhradu manželovi toho, co bylo ze společného majetku vynaloženo na výhradní majetek druhého manžela.[14] Vnosy naopak představují to, co jeden z manželů vynaložil ze svého výhradního majetku na společný majetek manželů.[15] Manžel, který své prostředky vynakládal, má v rámci vypořádání právo požadovat jejich náhradu. Vypořádání obou těchto nároků je založeno na principu návrhovosti.[16] To znamená, že pokud chce jeden z manželů v rámci vypořádání SJM uplatnit některý z nároků, musí to sám v řízení navrhnout. Pokud by například jeden z manželů ze svých výlučných prostředků pořídil společnou věc, ale v rámci vypořádání SJM by u soudu nenavrhl započtení kupní ceny této věci na vypořádací podíl, pak soud není oprávněn taková zápočet provést.[17]
Problematika vnosů a zápočtů není jednoduchou záležitostí, což dokládá bohatá soudní praxe. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3428/2020 například rozhodoval soud v situaci, kdy jeden z manželů pořídil úvěrovým financováním dům do svého výlučného vlastnictví a v daném domě následně manželé s rodinou společně žili. Během trvání manželství pak manžel splácel svůj výlučný úvěr z prostředků SJM. Po zániku SJM se manželka domáhala náhrady prostředků, které byly ze SJM využity na daný výlučný úvěr manžela. Soudy první i druhé instance nárok manželky uznaly, neboť se jednalo o částku, která dle zákona má být započtena. Nejvyšší soud se však od čistě zákonného zhodnocení odchýlil a zohlednil i skutečnost, že rodina v domě žila a využívala ho ke svým potřebám. Dle názoru Nejvyššího soudu se nenahrazují peníze vynaložené ze SJM na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti, neboť se nejedná o výhradní majetek. Prostředky vynaložené na zajištění bydlení rodiny tedy nemohou být předmětem vypořádání. Je nutno však zvažovat, zda částka vynaložená na výlučný úvěr jednoho z manželů by byla srovnatelná s částkou, kterou by rodina vynakládala například za nájemné. Ve výše uvedeném rozsudku soud dovodil, že: „Je-li tedy v době trvání SJM ze společných prostředků hrazena hypotéka na nemovitost, ve které bydlí, resp. ji užívá rodina manželů, a jde tedy i o peníze vynaložené na potřeby života rodiny a rodinné domácnosti, je třeba zjistit, jakou částku by bylo nutno vynaložit na zajištění stejného či podobného bydlení na základě jiného právního důvodu (zejména nájmu). Jestliže by částka vynaložená na splátky hypotéky byla stejná nebo i nižší, neměl by ten, na jehož nemovitost byly prostředky takto vynaloženy, v zásadě povinnost tento vnos nahrazovat. Jestliže by však např. měsíční splátky hypotéky byly vyšší než (potenciální) nájemné, bylo by třeba přistoupit k poměrné úhradě toho, co bylo na splátky hypotéky vynaloženo.“
I přes stručnost a jasnost zákonných ustanovení jsou situace, za kterých nelze vycházet pouze ze znění zákona a je nutné zohledňovat i další skutečnosti, které nám stanoví soudní praxe.
Závěr
Přestože je mnoho situací, kdy nerovné rozdělení majetku přichází v úvahu a lze ho mnohdy považovat za spravedlivější, platí, že základním principem, ze kterého se vychází, je stále rovnost podílů. Pokud se na vypořádání společného jmění manželé domluví, je disparita často preferovanější a snazší variantou a jejímu sjednání v mezích dobrých mravů nic nebrání. V praxi však častěji dochází k soudním řízením, v rámci kterých se disparity domáhá jeden z manželů, a to bez existence předchozí dohody o vypořádání SJM manželů. Ze soudní judikatury je zřejmé, že soudy nižších stupňů se mnohdy zdráhají disparitu aplikovat a mají spíše tendenci setrvávat u parity podílů, kterou vnímají jako základní východisko. Disparitu chápou jako výjimečné opatření, a mnohdy k ní nepřistupují ani v případech, ve kterých by se jevila jako opodstatněná a byla žádoucí. Činnost odvolacích soudů naopak často připouští odchýlení se a stanovení nerovných podílů, nicméně s důrazem na zohlednění konkrétních okolností a zachování spravedlivosti vypořádání SJM. I v tomto směru se však judikatura stále vyvíjí a přináší nové závěry, a to nejenom ohledně okolností podmiňujících disparitu podílů.
Osobně možnost stanovení odlišných podílů vnímáme za spravedlivou a potřebnou. Pokud je způsob vypořádání sjednán mezi manželi dohodou před uzavřením či případně během trvání manželství, vyjadřuje to jejich společnou vůli a souhlas s danou úpravou vypořádání společného majetku. Problematičtější je, pokud výši podílů stanovuje soud po zániku SJM podléhajícímu zákonnému režimu. V dané situaci mnohdy bývalí manželé již těžko nacházejí shodu na způsobu vypořádání a je tedy na úvaze soudu rozhodnout, jaký způsob bude nejspravedlivější. Těžko se však zpětně zjišťují všechny podstatné okolnosti případu, průběh manželství, zásluhy kterého z manželů a další specifika nutná k řádně odůvodněnému rozhodnutí o disparitě podílů. Možná i to je ten důvod, proč nám praxe bohužel ukazuje, že soudy prvních stupňů spíše vypořádávají SJM rovnými podíly než nerovnými. Je však třeba brát v potaz i možnost disparity podílů a při každém vypořádání dbát na zjištění a zohlednění všech podstatných skutečností tak, aby byly dostatečně zhodnoceny oba způsoby vypořádání a byl zvolen právě ten nejvhodnější a nejspravedlivější.
JUDr. Kateřina Valdecká
Julie Králová
[1] FRANCOVÁ, Marie; DVOŘÁKOVÁ ZÁVODSKÁ, Jana. Rozvody, rozchody a zánik partnerství. Praha: Wolters Kluwer ČR a.s., 2008. s. 48
[2] § 742 odst. 1 písm. a)
[3] KRÁLÍK, Michal. Judikatura NS: Parita a disparita podílů při vypořádání SJM (BSM). In Soudní rozhledy, 2012, roč. 18, č. 11 – 12, s. 385
[4] Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004
[5] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.01.2023, sp. zn. 22 Cdo 2772/2022
[6] Tamtéž
[7] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013
[8] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2921/2005
[9] Rozsudek ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017
[10] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1137/2012
[11] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004
[12] rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011
[13] Stanovisko Nejvyššího soudu R 42/1972
[14] § 742 odst. 1 písm. b)
[15] § 742 odst. 1 písm. c)
[16] Občanský zákoník, 2. vydání (2. aktualizace, 2023): M. Králík, § 742
[17] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2006, sp.zn. 22 Cdo 999/2006
