Dokazování lze považovat za stěžejní část trestního řízení. Orgány činné v trestním řízení shromažďují a vyhledávají důkazní prostředky, které by měly prokázat skutečnosti, o nichž nejsou důvodné pochybnosti. Tyto skutečnosti jsou poté podkladem pro rozhodnutí o vině a trestu obžalovaného. Proces dokazování je často velice složitý, obzvlášť pokud je předmětem trestního řízení organizovaný zločin. Každé soudní řízení však podléhá kontrole a jen „spravedlivé řízení“ lze považovat za zákonné. Proto práva a povinnosti zúčastněných stran a orgánů činných v trestním řízení podléhají řadě korektivů jako jsou např. zákony, ústavní normy či mezinárodní smlouvy, aby spravedlnost řízení byla zaručena. Tento článek pojedná o otázce tzv. nepřípustného důkazu v trestním řízení v kontextu ochrany základních lidských práv a svobod Evropskou úmluvou a Evropským soudem pro lidská práva a pokusí se shrnout dosavadní judikatorní praxi v této oblasti.
V rámci procesu dokazování dochází vždy ke střetu zájmů – zájem společnosti na spravedlivém potrestání pachatele a právem jedince na soukromí a jeho nedotknutelnost. Čl. 6 Úmluvy hovoří o právu na spravedlivé soudní řízení, jehož obsahem je právo každého, aby jeho věc byla projednána stanoveným postupem nezávislým soudem. Nenalezneme zde žádné ustanovení o tzv. nepřípustnosti důkazu v trestním řízení, a proto jej dovozuje samotná judikatura. ESLP v rozsudku Tiemann proti Francii a Německu stanovil, že „článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví jakákoliv pravidla přípustnosti či důkazní hodnoty důkazů nebo důkazní břemeno, což jsou otázky, které v zásadě podléhají vnitrostátnímu právu.“ 1 ESLP tedy vyloučil svoji pravomoc posuzovat nepřípustnost důkazu v kontextu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Přípustnost důkazu se však posuzuje v souvislosti s jinými základními lidskými právy a svobodami. Neznamená to však, že by dokazování bylo postaveno mimo ústavněprávní rovinu – základní zásady spravedlnosti řízení jako je např. princip zbraní nebo kontradiktornosti řízení se vztahují i na fázi dokazování. 2
Nepřípustnost důkazu získaného mučením či jiným nelidským zacházením
Důkaz, který je získán mučením či jiným nelidským zacházením (čl. 3 Úmluvy), lze považovat za absolutně nepřípustný. Aby bylo možné shledat důkaz v rozporu s čl. 3 Úmluvy, pak musí takové nelidské a kruté zacházení dosahovat určitého minimálního stupně závažnosti. 3 Jedním z klasických příkladů je např. porušení zákazu nucení k sebeobviňování.
Otázkou zákazu nucení k sebeobviňování v kontextu porušení čl. 3 Úmluvy se zabýval ESLP v případu Jalloh proti Německu. Pan Abu Bakah Jalloh byl dne 29.10.1993 sledován policisty, neboť před nimi vyjmul tenký plastický sáček (tzv. bublinu) ze svých úst a předal je jiné osobě výměnou za peníze. V přesvědčení, že tyto sáčky obsahovaly drogy, policisté stěžovatele zadrželi, načež stěžovatel spolkl další „bublinu“, kterou měl dosud v ústech. Jiné drogy u stěžovatele nebyly nalezeny. Policisté zavezli stěžovatele do nemocnice, kde prokurátor nařídil, aby byly stěžovateli předepsány léky na vyvolání zvracení. Stěžovatel však s tímto nesouhlasil, přesto mu byly násilím tyto léky podány a stěžovatel skutečně dostal ze sebe ven jednu „bublinu“ kokainu o hmotnosti 0,2182g. Stěžovatel však v důsledku tohoto zákroku ještě další měsíce trpěl zdravotními problémy. 4
ESLP ve svém rozhodnutí konstatuje, že články 3 a 8 Úmluvy nezakazují uchýlení se k medicínskému zákroku i proti vůli podezřelého, aby se od něho získaly důkazy o jeho účasti na spáchání trestného činu, avšak každé uchýlení se k nucenému medicínskému zákroku s cílem získat důkazy o trestnémčinu musí být přesvědčivě odůvodněno fakty konkrétního případu. To platí zejména tam, kde je účelem získání zevnitř těla jednotlivce věcného důkazu o tom trestném činu, z něhož je podezříván. Obzvláště obtěžující povaha takového zákroku vyžaduje přísné prošetření okolností případu. V této souvislosti je třeba náležitě přihlédnout k závažnosti daného trestného činu. Státní orgány musí prokázat, že vzaly v úvahu alternativní metody získání důkazů. Kromě toho nesmí mít daný postup za následek riziko trvalého poškození zdraví podezřelého.
Stejně tak jako u zákroků prováděných z terapeutický důvodů, nesmí způsob, kterým je jednotlivec podroben násilnému medicínskému postupu s cílem získání důkazů z jeho těla, překročit minimální úroveň tvrdosti stanovenou v judikatuře Soudu k článku 3 Úmluvy. Je třeba především přihlédnout k tomu, zda dotčená osoba utrpí velkou fyzickou bolest nebo utrpení v důsledku nuceného medicínského zákroku. Dalším aspektem, k němuž je třeba přihlédnout v případech nuceného medicínského zákroku, je skutečnost, zda byl tento zákrok nařízen lékaři a zda byla dotčená osoba dána pod stálý lékařský dohled. 5 Dále je nutné zkoumat, zda násilný medicínský zákrok měl za následek zhoršení zdravotního stavu dotčené osoby a zda měl trvalé následky pro její zdraví. Každý orgán činný v trestním řízení by měl tyto zásady dodržovat – pokud by byly porušeny, jedná se o tzv. nepřípustný důkaz v trestním řízení. Ve věci Jalloh proti Německu soud konstatoval, že získaný důkaz byl jediným podkladem pro odsouzení stěžovatele, a proto bylo trestní řízení vedené proti němu nespravedlivé.
Dalším způsobem, kdy může dojít k nepřípustnosti důkazu v důsledku porušení čl. 3 Úmluvy, je situace, kdy tzv. odvozené důkazy jsou získány na základě krutého a nelidského zacházení (tzv. doktrína otráveného ovoce). Dle ESLP vede tato situace pouze k domněnce, že v předmětném trestním řízení bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Domněnku potvrdí nebo vyvrátí až soudní přezkum a případně konstatuje porušení práva na spravedlivý proces. Se samotnou přípustností se pak musí vypořádat národní soudy.
Nepřípustnost důkazu pro rozpor s právem na ochranu soukromí
Čl. 8 Úmluvy zaručuje právo každého na ochranu soukromí. Judikatura ESLP konstantně pod pojem soukromí zahrnuje jak ochranu fyzické 6, tak psychické integrity. 7
V uvedených i jiných případech zkoumání možného porušení práva na soukromí je vždy potřeba vyvažovat právo na soukromí a legitimní cíl, který vyžaduje druhý odstavec 8. článku Úmluvy. Jedním z nejznámějších případů je Schmidt proti Německu, kde byl stěžovatel donucen poskytnout odběr krve a slin německé policii. Zde ESLP s přihlédnutím ke všem okolnostem neshledal porušení legitimního cíle, neboť se jednalo o vyšetřování trestného činu s velmi vysokou závažností a zákrok byl proveden zákonným způsobem. K porušení práva na spravedlivý proces zde nedošlo.
Závěr:
Použití důkazů, které byly získány v důsledku porušení jiných práv zaručených Úmluvou (vedle čl. 3) nemusí automaticky znamenat porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 6 Úmluvy. Žádné z ustanovení Evropské úmluvy výslovně neupravuje přípustnost ani metodiku hodnocení důkazů v trestním řízení a lze proto vycházet pouze z čl. 6 zaručujícího právo na spravedlivé soudní řízení, které přináší konkrétní záruky spravedlivého procesu. Lze tak shrnout, že dokazování anakládání s důkazy bude v souladu s Úmluvou, nebude-li v rozporu s těmito zárukami. Přípustnost důkazu tak v zásadě zůstává ve výlučné kompetenci vnitrostátního práva a národních soudů.
Přesto se ESLP ve své judikatuře zabýval přípustností důkazů v trestním řízení v kontextu porušení jiných základních práv a svobod, zejména zákazu mučení a jiného nelidského zacházení (čl. 3 Úmluvy) či právem na ochranu soukromí (čl. 8 Úmluvy).
ESLP tak konstatoval, že Úmluva v zásadě nezakazuje uchýlit se k nuceným medicínským intervencím, které napomáhají při vyšetřování trestné činnosti. Avšak jakýkoli zásah do fyzické integrity osoby provedený za účelem získání důkazu musí podléhat přísné kontrole, přičemž jsou důležité následující faktory: rozsah, v jakém je nucená medicínská intervence nutná pro získání důkazu, zdravotní riziko podezřelého, způsob, jakým se intervence provádí, a způsobená fyzická bolest a mentální útrapy, rozsah lékařského dozoru a účinky na zdraví podezřelého. Ve světle všech okolností konkrétního případu nesmí intervence dosáhnout minimální úrovně tvrdosti, která by ji podřadila pod rozsah článku 3.
Z uvedeného tedy jasně vyplývá, že dle judikatury ESLP ne každé porušení práva zaručeného Úmluvou má automaticky za následek porušení spravedlivého procesu jako celku, případně následnou nepoužitelnost důkazu. Můžeme se tedy jen dohadovat, zda může být řízení, v němž se objeví nezákonně získaný důkaz spravedlivé, resp. zda je správné, že ESLP tento postup v konstantní judikatuře připouští. O této otázce se vedou odborné debaty a právní názor tak v současné době není sjednocen navzdory jednoznačnému závěru ESLP.
[1] Rozsudek ESLP Tiemann proti Francii a Německu ze dne 27. 4. 2000 č. 47457/99 a 47458/99.
[2] Usnesení Ústavního soudu II. ÚS 3312/16 ze dne 8. 12. 2016, bod 13.
[3] Rozsudek ESLP Jalloh proti Německu ze dne 11.5.2006, č. 54810/00, odst. 67.
[4] Podrobněji v rozsudku Jalloh proti Německu, dostupné zde: https://sbirka.nsoud.cz/vyber/jalloh-proti-nemecku-rozsudek-velkeho-senatu-ze-dne-11-7-2006/.
[5] Rozsudek ESLP llijkov v. Bulharsko, stížnost č. 33977/96.
[6] Rozsudek ESLP ve věci Schmidt proti Německu ze dne 18.6.1994, č. 135/80/88.
[7] Rozsudek ESLP ve věci Wainwright proti Spojenému království ze dne 26.9.2006, č. 12350/04, odst. 43.
JUDr. Kateřina Holubová
